Konec naší hanspaulské sezóny se rychle blíží, ještě jeden zápas a šmytec! Nebudu tedy před oním posledním mačem ještě nic rekapitulovat, přesto si myslím, že nebude na škodu, když si již dnes připomeneme nejpohlednější a nebojím se říci typické akce našeho týmu - http://www.youtube.com/watch?v=9PGe_ZAxTWs. SK Elet forever!
pondělí 23. června 2008
úterý 17. června 2008
Euro 2008
No, než jsem stačil napsat první příspěvek o letošním Euru, tak naši borci jedou neslavně domů. Holt oslavné ódy se letos tak nějak konat nebudou...
Potupnou porážku s Turky jsem tentokrát sledoval se svými kumpány v restauraci Pod Slavínem, kde jsme se za ta leta dočkali mnoha slavných výher a též i mnoha neslavných porážek. Z obvyklých kumpánů chyběl snad jen Kouba. Ten kdysi proslul rozzuřeným výkřikem „švédská ambasáda bude hořet!“, to když nějaký švédský rozhodčí kdysi cosi blbě odpískal proti nám. Vzhledem k tomu, že tentokrát pískal zápas s Tureckem opět Švéd a Kouba v hospodě chyběl, tak se zdá, že Kouba přešel od slov k činům.
Ale zpátky k Euru. Nebudu zde hodnotit naše vystoupení, podobných odborníků jako já je v naší zemi nejméně pět miliónů a každý v tom má stejně úplně jasno. Spíše mne však zarazila podobnost našeho národního týmu s naším hanspaulským SK Elet. Tak např. hluboký obranný blok hrajeme stejně jako naše repre, a stejně jako naše repre je nebývale prostupný! Podobně i naši gólmani si občas vyberou slabší chvilku podobně jako Petr Čech. Na rozdíl od něj však podobné kiksy zvládají daleko elegantněji. Například Petřík v posledním zápase. Rozehrál přímo na nohu soupeřova útočníka, který se tím pádem ihned řítil i s míčem sám na Petříka. Petřík na to v bráně šel ovšem psychologicky, začal se nevěřícně smát a se smíchem zvolal „hoši, já to chytím!“. A právě to rozhodilo soupeřova útočníka natolik, že tu šanci zazdil. Kdyby na to Petr Čech šel podobně psychologicky, nikdy bychom ten druhý gól proti Turkům nedostali. A ten příšerný nepoměr mezi počtem střel na bránu a počtem střel mimo mi taky něco velmi blízce připomíná...Skoro to vypadá, že se naše repre po nás opičí! No nevím, jestli dělají dobře...S takovou se nejspíš s naší reprezentací brzy střetneme v naší 8. lize!
Potupnou porážku s Turky jsem tentokrát sledoval se svými kumpány v restauraci Pod Slavínem, kde jsme se za ta leta dočkali mnoha slavných výher a též i mnoha neslavných porážek. Z obvyklých kumpánů chyběl snad jen Kouba. Ten kdysi proslul rozzuřeným výkřikem „švédská ambasáda bude hořet!“, to když nějaký švédský rozhodčí kdysi cosi blbě odpískal proti nám. Vzhledem k tomu, že tentokrát pískal zápas s Tureckem opět Švéd a Kouba v hospodě chyběl, tak se zdá, že Kouba přešel od slov k činům.
Ale zpátky k Euru. Nebudu zde hodnotit naše vystoupení, podobných odborníků jako já je v naší zemi nejméně pět miliónů a každý v tom má stejně úplně jasno. Spíše mne však zarazila podobnost našeho národního týmu s naším hanspaulským SK Elet. Tak např. hluboký obranný blok hrajeme stejně jako naše repre, a stejně jako naše repre je nebývale prostupný! Podobně i naši gólmani si občas vyberou slabší chvilku podobně jako Petr Čech. Na rozdíl od něj však podobné kiksy zvládají daleko elegantněji. Například Petřík v posledním zápase. Rozehrál přímo na nohu soupeřova útočníka, který se tím pádem ihned řítil i s míčem sám na Petříka. Petřík na to v bráně šel ovšem psychologicky, začal se nevěřícně smát a se smíchem zvolal „hoši, já to chytím!“. A právě to rozhodilo soupeřova útočníka natolik, že tu šanci zazdil. Kdyby na to Petr Čech šel podobně psychologicky, nikdy bychom ten druhý gól proti Turkům nedostali. A ten příšerný nepoměr mezi počtem střel na bránu a počtem střel mimo mi taky něco velmi blízce připomíná...Skoro to vypadá, že se naše repre po nás opičí! No nevím, jestli dělají dobře...S takovou se nejspíš s naší reprezentací brzy střetneme v naší 8. lize!
sobota 14. června 2008
10. kolo hanspaulky
10.kolo Hanspaulky – SK Elet vs. Pivušky 2:6 (0:2)
sestava: Petřík, Fanda R., Martin, Honza, Jirka, Bohdan a já
góly: Jirka a já
hřiště: Děkanka
Předposlední zápas sezóny se odehrál na Děkance. Hrál jsem tam poprvé a velmi mne udivilo, jak vysoké jsou ochranné sítě kolem hřiště. „Ajaj“, zanaříkal jsem nahlas před utkáním, „to nebudeme moci zdržovat hru zakopáváním míčů a příliš si neodpočineme.“ Z omylu mne moji spoluhráčí vyvedli jednak teoretickým výkladem před zápasem, v zápase pak předvedli i zdařilé praktické ukázky, že to hravě jde. Bohdan již tak asi v 15. vteřině zápasu málem zabil dvě auta jednou ranou. Bohužel míčů bylo dostatek, tak jsme si stejně moc neodpočinuli.
Na druhou stranu, zas až tolik jsme se nenaběhali, neboť Děkanka je jedno z nejmenších hřišť v rámci hanspaulky, takže odpadli dlouhé a vysilující dvacetimetrové sprinty, kterými je naše rychlostně vybavené mnužstvo tak pověstné. Výhodou tak malého hřiště taky bylo to, že se dalo střílet víceméně již od půlky a vzhledem ke krátké vzdálenosti to často smrdělo gólem. Bohužel výhoda to byla spíše pro soupeře, který střílel jako u Verdunu ze všech možných pozic, někdy i úspěšně. Petřík v bráně si zachytal víc, než sám čekal...
Po nevýhře v minulém zápase jsme se tentokrát rozhodli vsadit na taktiku úporné defenzívy. Vzorem nám byl Brücknerův tým, který pekelnou defenzívou a jednou střelou na bránu porazil na Euru Švýcary. V první půli se nám tento taktický záměr podařilo realizovat jen částečně – na bránu jsme nevystřelili, zato dva góly jsme dostali.
Do druhé půle jsme vstoupili s optimismem, že teď to teda zvrátíme, což soupeř nepochopil a dal nám hned zkraje třetí gól. Pak však přišly naše světlé chvilky! Nejprve Jirka vymetl ranou takřka z půlky pavučinu v soupeřově svatyni a o minutu později jsem si narazil s Martinem míč (taková krkolomná narážečka nikoliv na jeden dotek, ale asi na pět dotyků každý, což ovšem právě soupeře zmátlo) a zametl jsem míč do sítě. Rázem se karta obrátila, soupeř znervózněl a vyrovnání viselo ve vzduchu! Ochozy bouřily, fanynky omdlévaly, Slunce pařilo ještě usilovněji! Bylo to drama a asi 10 minut jsme se se soupeřem přetahovali o to, jestli vyrovnáme či nikoliv. Pak jsem si bohužel vybral slabší chvilku v obraně a v těsném souboji se nechal přetlačit soupeřovým golemem, který byl o půl metru vyšší a o padesát kilo těžší. A i když jsem mu nedovolil důrazně vystřelit, tak stačil aspoň posunout míč k bráně, kde dobíhal jeho spoluhráč a neštěstí bylo na světě. Celou dobu během toho minisouboje jsem slyšel Fandu, jak řve „nesmíš, nesmíš!!!“ Bohužel nevím, jestli řval na mne, jako že nesmím soupeře pustit ke střele, nebo jestli řval na toho soupeře, aby nedal gól...No, neposlechli jsme ho ani jeden. Aspoň vidíte, milé děti, tak to dopadá, když neposloucháte pana učitele!
Zahanbeně jsem po svém obranném zákroku sklopil zrak i oči a šel radši vystřídat. Z lavičky jsem o minutu později pak sledoval, jak onen golem přetlačil tentokrát Fandu i s Bohdanem dohromady a dal gól...Pak už bylo víceméně rozhodnuto a celý mač nakonec skončil 2:6.
O co smutnější byl výsledek, o to veselejší bylo pozápasové soirée. Celý mančaft jako jeden muž zasedl na zahrádku přilehlého výčepu a jal zapíjet náš hodnotný výkon neméně hodnotným množstvím piv, což vyústilo v zajímavé politologické a filozofické debaty. Témata byla mnohá, od poplatků ve zdravotnictví přes Špidlu až po dementy ve Spartě. Mám pocit, že se časem z našeho mančaftu stane banda filozofujících fotbalistů, tak jako v Monty Pythonech – viz http://www.youtube.com/watch?v=ur5fGSBsfq8.
sestava: Petřík, Fanda R., Martin, Honza, Jirka, Bohdan a já
góly: Jirka a já
hřiště: Děkanka
Předposlední zápas sezóny se odehrál na Děkance. Hrál jsem tam poprvé a velmi mne udivilo, jak vysoké jsou ochranné sítě kolem hřiště. „Ajaj“, zanaříkal jsem nahlas před utkáním, „to nebudeme moci zdržovat hru zakopáváním míčů a příliš si neodpočineme.“ Z omylu mne moji spoluhráčí vyvedli jednak teoretickým výkladem před zápasem, v zápase pak předvedli i zdařilé praktické ukázky, že to hravě jde. Bohdan již tak asi v 15. vteřině zápasu málem zabil dvě auta jednou ranou. Bohužel míčů bylo dostatek, tak jsme si stejně moc neodpočinuli.
Na druhou stranu, zas až tolik jsme se nenaběhali, neboť Děkanka je jedno z nejmenších hřišť v rámci hanspaulky, takže odpadli dlouhé a vysilující dvacetimetrové sprinty, kterými je naše rychlostně vybavené mnužstvo tak pověstné. Výhodou tak malého hřiště taky bylo to, že se dalo střílet víceméně již od půlky a vzhledem ke krátké vzdálenosti to často smrdělo gólem. Bohužel výhoda to byla spíše pro soupeře, který střílel jako u Verdunu ze všech možných pozic, někdy i úspěšně. Petřík v bráně si zachytal víc, než sám čekal...
Po nevýhře v minulém zápase jsme se tentokrát rozhodli vsadit na taktiku úporné defenzívy. Vzorem nám byl Brücknerův tým, který pekelnou defenzívou a jednou střelou na bránu porazil na Euru Švýcary. V první půli se nám tento taktický záměr podařilo realizovat jen částečně – na bránu jsme nevystřelili, zato dva góly jsme dostali.
Do druhé půle jsme vstoupili s optimismem, že teď to teda zvrátíme, což soupeř nepochopil a dal nám hned zkraje třetí gól. Pak však přišly naše světlé chvilky! Nejprve Jirka vymetl ranou takřka z půlky pavučinu v soupeřově svatyni a o minutu později jsem si narazil s Martinem míč (taková krkolomná narážečka nikoliv na jeden dotek, ale asi na pět dotyků každý, což ovšem právě soupeře zmátlo) a zametl jsem míč do sítě. Rázem se karta obrátila, soupeř znervózněl a vyrovnání viselo ve vzduchu! Ochozy bouřily, fanynky omdlévaly, Slunce pařilo ještě usilovněji! Bylo to drama a asi 10 minut jsme se se soupeřem přetahovali o to, jestli vyrovnáme či nikoliv. Pak jsem si bohužel vybral slabší chvilku v obraně a v těsném souboji se nechal přetlačit soupeřovým golemem, který byl o půl metru vyšší a o padesát kilo těžší. A i když jsem mu nedovolil důrazně vystřelit, tak stačil aspoň posunout míč k bráně, kde dobíhal jeho spoluhráč a neštěstí bylo na světě. Celou dobu během toho minisouboje jsem slyšel Fandu, jak řve „nesmíš, nesmíš!!!“ Bohužel nevím, jestli řval na mne, jako že nesmím soupeře pustit ke střele, nebo jestli řval na toho soupeře, aby nedal gól...No, neposlechli jsme ho ani jeden. Aspoň vidíte, milé děti, tak to dopadá, když neposloucháte pana učitele!
Zahanbeně jsem po svém obranném zákroku sklopil zrak i oči a šel radši vystřídat. Z lavičky jsem o minutu později pak sledoval, jak onen golem přetlačil tentokrát Fandu i s Bohdanem dohromady a dal gól...Pak už bylo víceméně rozhodnuto a celý mač nakonec skončil 2:6.
O co smutnější byl výsledek, o to veselejší bylo pozápasové soirée. Celý mančaft jako jeden muž zasedl na zahrádku přilehlého výčepu a jal zapíjet náš hodnotný výkon neméně hodnotným množstvím piv, což vyústilo v zajímavé politologické a filozofické debaty. Témata byla mnohá, od poplatků ve zdravotnictví přes Špidlu až po dementy ve Spartě. Mám pocit, že se časem z našeho mančaftu stane banda filozofujících fotbalistů, tak jako v Monty Pythonech – viz http://www.youtube.com/watch?v=ur5fGSBsfq8.
úterý 10. června 2008
Ty vole to jsou peníze Jardy...
Minulý čtvrtek jsem opět zavítal na své rodné Slovácko, tentokrát krom jiného kvůli tomu, abych shlédl rozhodující bitvu Slovácka o postup do první ligy. Nyní už tedy všichni víme, že Slovácko ruplo se Starkaboys 0:1 a postoupila právě Příbram. Příšerně mě ale vytočila reportáž z utkání v televizních novinách, kde ukázali jen ten jediný gól a konstatovali, že Příbram měla zápas pod kontrolou. Svým způsobem to byla pravda, že to měla Příbram pod kontrolou, jinak by rozhodčí ten domnělý ofsajd neodpískal a gól Slovácka by platil...
Na hřišti to ovšem vypadalo všelijak, jen ne tak, jak bylo referováno ve zprávách. V první půli Slovácko bušilo do soupeře jak hluchý do vrat, Příbram se nedostala za půlku, ale jak bývá špatným zvykem, hoši ze Slovácka nebyli schopni dát gól ani z nejvyloženějších šancí. Když pak Chmelíček netrefil z metru prázdnou bránu, ihned jsem si vzpomněl na náš hanspaulský tým! Myslím, že by Chmelíček mezi nás ihned zapadl... Po inkasované brance v 60. minutě to už ovšem byla křeč, hrůza a děs. Necelých 5000 fanoušků sice vytvořilo perfektní atmosféru, ale bylo to prd platné, budou i příští rok fandit jen ve druhé lize. Právě kvůli fanouškům je škoda, že se nepostoupilo. Když si vzpomenu, že postoupila Pseudobohemka, jejíž fanouškovský kotel tvoří cca deset třináctiletých ultras, chce se mi plakat. Co nikde média nezmínila, byla skutečnost, že po zápase náš kotel přeběhl hřiště ke kotli soupeře (cca 20 nejvěrnějších z Příbrami) a sportovně jim pogratuloval. Chudáci kluci příbramští asi měli plné gatě, kdž viděli, jak se k nim blíží ten dav, ale tohle asi nečekali. I kvůli tomu je věčná škoda, že Slovácko do první ligy nepostoupilo, protouže fanoušci Slovácka do první ligy nepochybně patří.
Nicméně není nutné plakat nad rozlitým mlékem, ještě před rokem to vypadalo, že fotbal na Slovácko zanikne a před samotnou sezónou byl dán cíl zaplatit dluhy, stabilizovat klub a bez problémů se zachránit. Po podzimu pak sice panovala euforie a hovořilo se o postupu, ale nic si nenalhávejme, se současným kádrem by v první lize neměli co dělat. Takže buďme rádi, jak to v porovnání s loňským rokem dopadlo.
Těším se na příští sezónu, Slovácko forever!
Na hřišti to ovšem vypadalo všelijak, jen ne tak, jak bylo referováno ve zprávách. V první půli Slovácko bušilo do soupeře jak hluchý do vrat, Příbram se nedostala za půlku, ale jak bývá špatným zvykem, hoši ze Slovácka nebyli schopni dát gól ani z nejvyloženějších šancí. Když pak Chmelíček netrefil z metru prázdnou bránu, ihned jsem si vzpomněl na náš hanspaulský tým! Myslím, že by Chmelíček mezi nás ihned zapadl... Po inkasované brance v 60. minutě to už ovšem byla křeč, hrůza a děs. Necelých 5000 fanoušků sice vytvořilo perfektní atmosféru, ale bylo to prd platné, budou i příští rok fandit jen ve druhé lize. Právě kvůli fanouškům je škoda, že se nepostoupilo. Když si vzpomenu, že postoupila Pseudobohemka, jejíž fanouškovský kotel tvoří cca deset třináctiletých ultras, chce se mi plakat. Co nikde média nezmínila, byla skutečnost, že po zápase náš kotel přeběhl hřiště ke kotli soupeře (cca 20 nejvěrnějších z Příbrami) a sportovně jim pogratuloval. Chudáci kluci příbramští asi měli plné gatě, kdž viděli, jak se k nim blíží ten dav, ale tohle asi nečekali. I kvůli tomu je věčná škoda, že Slovácko do první ligy nepostoupilo, protouže fanoušci Slovácka do první ligy nepochybně patří.
Nicméně není nutné plakat nad rozlitým mlékem, ještě před rokem to vypadalo, že fotbal na Slovácko zanikne a před samotnou sezónou byl dán cíl zaplatit dluhy, stabilizovat klub a bez problémů se zachránit. Po podzimu pak sice panovala euforie a hovořilo se o postupu, ale nic si nenalhávejme, se současným kádrem by v první lize neměli co dělat. Takže buďme rádi, jak to v porovnání s loňským rokem dopadlo.
Těším se na příští sezónu, Slovácko forever!
pondělí 2. června 2008
8. kolo hanspaulky
hanpaulka – 8. kolo – SK Elet vs. Paráda
sestava: Lukáš, Martin, Fanda R., Fanda Š., Petr, Petřík, Honza, Jirka
góly: Martin
hřiště: Pankrác
Vážení přátelé,
vítejte u dalšího z řady chvalozpěvů na váš oblíbený hanspaulský tým SK Elet! Pravda, dnes to bude s tím chvalozpěvem kapánek těžší, protože jsme v posledním zápase, no jak bych to řekl, no prohráli jsme...I když jak by řekl Václav Klaus, opravdu, ale opravdu nelze hovořit o prohře, skončilo to nevýhrou, já to ještě zdůrazňuji, nevýhrou... Já bych šel ještě dál, nebál bych se nás pochválit za hezké druhé místo v tomto zápase, naopak soupeř v dnešním zápase skončil až předposlední.
Je třeba dodat, že tento zápas jsem sledoval pouze coby divák, neb jsem den před zápasem byl potrénovat, jediným výsledkem tréninkem však bylo pochroumané koleno, tudíž jsem na tento zápas dorazil pouze jako člen-korespondent. Pravda, když se zjistilo, že nemáme rozhodčího, tak jsem byl pověřen pískáním zápasu, ovšem svoji rozhodcovskou roli jsem omezil jen na hlídání času a zapisování gólů do zápisu o utkání. Takže práce jsem měl dost...
Nyní tedy k zápasu. Tak přiznejme si, soupeř byl lepší, hrál velmi útočně, a jelikož my taky, tak to znamenalo, že v naší i soupeřově obraně se otvíraly mezery široké jak ústa Julie Roberts. Zásadní rozdíl byl však v produktivitě útoků, zatímco soupeř byl produktivní až nehezky, tak my jsme opět předvedli kvalitní střeleckou impotenci. Pouze Martin se opět osvědčil a šoupl jim jednoho fíka. Na naši výhru ten jeden gól ovšem nestačil, neboť soupeř byl úspěšný celkem devětkrát...Celkový výsledek snad ani nebudu prozrazovat, spokojme se s tím, že se aspoň v zápase nikdo nezranil. I když teď si vlastně vzpomínám, že Peťovi cosi ruplo v koleni...no nic, prostě tento zápas skončil naší nevýhrou, co víc dodat?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)