10.kolo Hanspaulky – SK Elet vs. Pivušky 2:6 (0:2)
sestava: Petřík, Fanda R., Martin, Honza, Jirka, Bohdan a já
góly: Jirka a já
hřiště: Děkanka
Předposlední zápas sezóny se odehrál na Děkance. Hrál jsem tam poprvé a velmi mne udivilo, jak vysoké jsou ochranné sítě kolem hřiště. „Ajaj“, zanaříkal jsem nahlas před utkáním, „to nebudeme moci zdržovat hru zakopáváním míčů a příliš si neodpočineme.“ Z omylu mne moji spoluhráčí vyvedli jednak teoretickým výkladem před zápasem, v zápase pak předvedli i zdařilé praktické ukázky, že to hravě jde. Bohdan již tak asi v 15. vteřině zápasu málem zabil dvě auta jednou ranou. Bohužel míčů bylo dostatek, tak jsme si stejně moc neodpočinuli.
Na druhou stranu, zas až tolik jsme se nenaběhali, neboť Děkanka je jedno z nejmenších hřišť v rámci hanspaulky, takže odpadli dlouhé a vysilující dvacetimetrové sprinty, kterými je naše rychlostně vybavené mnužstvo tak pověstné. Výhodou tak malého hřiště taky bylo to, že se dalo střílet víceméně již od půlky a vzhledem ke krátké vzdálenosti to často smrdělo gólem. Bohužel výhoda to byla spíše pro soupeře, který střílel jako u Verdunu ze všech možných pozic, někdy i úspěšně. Petřík v bráně si zachytal víc, než sám čekal...
Po nevýhře v minulém zápase jsme se tentokrát rozhodli vsadit na taktiku úporné defenzívy. Vzorem nám byl Brücknerův tým, který pekelnou defenzívou a jednou střelou na bránu porazil na Euru Švýcary. V první půli se nám tento taktický záměr podařilo realizovat jen částečně – na bránu jsme nevystřelili, zato dva góly jsme dostali.
Do druhé půle jsme vstoupili s optimismem, že teď to teda zvrátíme, což soupeř nepochopil a dal nám hned zkraje třetí gól. Pak však přišly naše světlé chvilky! Nejprve Jirka vymetl ranou takřka z půlky pavučinu v soupeřově svatyni a o minutu později jsem si narazil s Martinem míč (taková krkolomná narážečka nikoliv na jeden dotek, ale asi na pět dotyků každý, což ovšem právě soupeře zmátlo) a zametl jsem míč do sítě. Rázem se karta obrátila, soupeř znervózněl a vyrovnání viselo ve vzduchu! Ochozy bouřily, fanynky omdlévaly, Slunce pařilo ještě usilovněji! Bylo to drama a asi 10 minut jsme se se soupeřem přetahovali o to, jestli vyrovnáme či nikoliv. Pak jsem si bohužel vybral slabší chvilku v obraně a v těsném souboji se nechal přetlačit soupeřovým golemem, který byl o půl metru vyšší a o padesát kilo těžší. A i když jsem mu nedovolil důrazně vystřelit, tak stačil aspoň posunout míč k bráně, kde dobíhal jeho spoluhráč a neštěstí bylo na světě. Celou dobu během toho minisouboje jsem slyšel Fandu, jak řve „nesmíš, nesmíš!!!“ Bohužel nevím, jestli řval na mne, jako že nesmím soupeře pustit ke střele, nebo jestli řval na toho soupeře, aby nedal gól...No, neposlechli jsme ho ani jeden. Aspoň vidíte, milé děti, tak to dopadá, když neposloucháte pana učitele!
Zahanbeně jsem po svém obranném zákroku sklopil zrak i oči a šel radši vystřídat. Z lavičky jsem o minutu později pak sledoval, jak onen golem přetlačil tentokrát Fandu i s Bohdanem dohromady a dal gól...Pak už bylo víceméně rozhodnuto a celý mač nakonec skončil 2:6.
O co smutnější byl výsledek, o to veselejší bylo pozápasové soirée. Celý mančaft jako jeden muž zasedl na zahrádku přilehlého výčepu a jal zapíjet náš hodnotný výkon neméně hodnotným množstvím piv, což vyústilo v zajímavé politologické a filozofické debaty. Témata byla mnohá, od poplatků ve zdravotnictví přes Špidlu až po dementy ve Spartě. Mám pocit, že se časem z našeho mančaftu stane banda filozofujících fotbalistů, tak jako v Monty Pythonech – viz http://www.youtube.com/watch?v=ur5fGSBsfq8.
sestava: Petřík, Fanda R., Martin, Honza, Jirka, Bohdan a já
góly: Jirka a já
hřiště: Děkanka
Předposlední zápas sezóny se odehrál na Děkance. Hrál jsem tam poprvé a velmi mne udivilo, jak vysoké jsou ochranné sítě kolem hřiště. „Ajaj“, zanaříkal jsem nahlas před utkáním, „to nebudeme moci zdržovat hru zakopáváním míčů a příliš si neodpočineme.“ Z omylu mne moji spoluhráčí vyvedli jednak teoretickým výkladem před zápasem, v zápase pak předvedli i zdařilé praktické ukázky, že to hravě jde. Bohdan již tak asi v 15. vteřině zápasu málem zabil dvě auta jednou ranou. Bohužel míčů bylo dostatek, tak jsme si stejně moc neodpočinuli.
Na druhou stranu, zas až tolik jsme se nenaběhali, neboť Děkanka je jedno z nejmenších hřišť v rámci hanspaulky, takže odpadli dlouhé a vysilující dvacetimetrové sprinty, kterými je naše rychlostně vybavené mnužstvo tak pověstné. Výhodou tak malého hřiště taky bylo to, že se dalo střílet víceméně již od půlky a vzhledem ke krátké vzdálenosti to často smrdělo gólem. Bohužel výhoda to byla spíše pro soupeře, který střílel jako u Verdunu ze všech možných pozic, někdy i úspěšně. Petřík v bráně si zachytal víc, než sám čekal...
Po nevýhře v minulém zápase jsme se tentokrát rozhodli vsadit na taktiku úporné defenzívy. Vzorem nám byl Brücknerův tým, který pekelnou defenzívou a jednou střelou na bránu porazil na Euru Švýcary. V první půli se nám tento taktický záměr podařilo realizovat jen částečně – na bránu jsme nevystřelili, zato dva góly jsme dostali.
Do druhé půle jsme vstoupili s optimismem, že teď to teda zvrátíme, což soupeř nepochopil a dal nám hned zkraje třetí gól. Pak však přišly naše světlé chvilky! Nejprve Jirka vymetl ranou takřka z půlky pavučinu v soupeřově svatyni a o minutu později jsem si narazil s Martinem míč (taková krkolomná narážečka nikoliv na jeden dotek, ale asi na pět dotyků každý, což ovšem právě soupeře zmátlo) a zametl jsem míč do sítě. Rázem se karta obrátila, soupeř znervózněl a vyrovnání viselo ve vzduchu! Ochozy bouřily, fanynky omdlévaly, Slunce pařilo ještě usilovněji! Bylo to drama a asi 10 minut jsme se se soupeřem přetahovali o to, jestli vyrovnáme či nikoliv. Pak jsem si bohužel vybral slabší chvilku v obraně a v těsném souboji se nechal přetlačit soupeřovým golemem, který byl o půl metru vyšší a o padesát kilo těžší. A i když jsem mu nedovolil důrazně vystřelit, tak stačil aspoň posunout míč k bráně, kde dobíhal jeho spoluhráč a neštěstí bylo na světě. Celou dobu během toho minisouboje jsem slyšel Fandu, jak řve „nesmíš, nesmíš!!!“ Bohužel nevím, jestli řval na mne, jako že nesmím soupeře pustit ke střele, nebo jestli řval na toho soupeře, aby nedal gól...No, neposlechli jsme ho ani jeden. Aspoň vidíte, milé děti, tak to dopadá, když neposloucháte pana učitele!
Zahanbeně jsem po svém obranném zákroku sklopil zrak i oči a šel radši vystřídat. Z lavičky jsem o minutu později pak sledoval, jak onen golem přetlačil tentokrát Fandu i s Bohdanem dohromady a dal gól...Pak už bylo víceméně rozhodnuto a celý mač nakonec skončil 2:6.
O co smutnější byl výsledek, o to veselejší bylo pozápasové soirée. Celý mančaft jako jeden muž zasedl na zahrádku přilehlého výčepu a jal zapíjet náš hodnotný výkon neméně hodnotným množstvím piv, což vyústilo v zajímavé politologické a filozofické debaty. Témata byla mnohá, od poplatků ve zdravotnictví přes Špidlu až po dementy ve Spartě. Mám pocit, že se časem z našeho mančaftu stane banda filozofujících fotbalistů, tak jako v Monty Pythonech – viz http://www.youtube.com/watch?v=ur5fGSBsfq8.
Žádné komentáře:
Okomentovat