kolo hanspaulky – SK Elet vs. Willytým 2:5 (1:1)
góly: Martin, Petr
sestava: Fanda, Lukáš, Martin, Petr, Honza a já
hřiště: Děkanka
Z posledního západu sezóny mám dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsme předvedli jeden z nejhezčích výkonů za poslední leta, na druhou stranu – opět jsme prohráli...Za všechno ale můžou ta pitomá zranění!
Všechno začalo tím, že Petřík již pár dní před zápasem prohlásil,že nepřijde, neboť minulý zápas se podruhé v sezóně postavil do brány a podruhé v sezóně pak následoval sádrový suvenýr kolem naštíplého prstu. To se ani nelze moc divit, že odmítl přijít, natož chytat! Poté jsem svojí herní neúčast již předem avizoval já, neb jsem si v posledním mači nehezky poškádlil koleno (pozor, změna oproti kotníku!) a chtěl jsem ho šetřit. Hodlal jsem se tedy dostavit pouze coby zuřivý reportér. Když jsem však viděl, jak se postupně omlouvají další a další hráči a tím pádem hrozí, že se mančaft vůbec nesejde, tak jsem rezignovaně zabalil dres do tašky a vyrazil jsem hrát. Kupodivu jsem zápas přežil bez úhony, zato však trpěli jiní. Např. v průběhu první půle soupeř Peťovi trefil koleno, ten se v bolestech zřítil k zemi, tak jak to viděl v televizi, bohužel však bylo jasné, že na rozdíl od fotbalistů v televizi nesimuluje. Teprve po několika minutách byl schopný vstát a se sebezapřením nakonec mač dohrál, i když zejména na začátku svého návratu na hřiště se pohyboval jako Joffrey de Peyrac. Další lazar se pak vyklubal z Martina. Ten dostal nějaký alergický záchvat a o přestávce to vypadalo, že prodělal šestinásobný infarkt. V tomto stavu pak i nastoupil do druhé půle a v její úvodních minutách bylo zřejmé, že se snaží aspoň přežít, kdepak nějaký fotbal! No prostě mančaft vypadal jako polní lazaret po návratu z fronty a přitom jsme neměli nikoho na střídání! Kdyby byl na zápasu přítomen někdo z českého olympijského svazu, jistě by mnohé z nás ihned nominoval bez problémů na paralympiádu.
Nyní tedy k samotnému zápasu. Tak nejdřív to vypadalo, že se snad ani hrát nebude, neboť cca 20 minut před výkopem se spustila průtrž mračen, a to taková, až to nebylo hezké. Některé hráče to bohužel chytlo cestou na zápas a např. Martin vypadal, že vylezl rovnou z pračky. Naštěstí se pak počasí umoudřilo, obloha se umodřila, a nám tak bylo možno odehrát ten poslední zápas sezóny. Jestli radši nemělo dál pršet...Ale teď už opravdu k tomu zápasu.
První čtvrthodina byla zcela v naší režii. Technické akce na jeden dotek, radost pohledět. Martin pak otevřel skóre a kdybychom nebyli takové dřeva, mohlo to po první čtvrthodině být 3:0 a zápas by se vyvíjel úplně jinak. Jenže z ojedinělé akce soupeř vyrovnal, pak se zranil Peťa a začalo to poněkud haprovat. Naštěstí rozhodčí hvízdl poločas (stav 1:1) a Peťa mohl aspoň trochu rozhýbat koleno a Martin plíce.
Začátek druhé půle byl jak z říše snů. Soupeř rozehrál, my jsme proti němu vystartovali, že mu seberem míč, soupeř však bleskurychle přenesl hru a vnikl do naší otevřené obrany, kde stál jen na pokraji smrti osamocený Martin neschopný pohybu, a výsledek si každý již domyslí. To byla snad 15. vteřina druhé půle...No tak jsme rozehráli, ztratili míč, vystartovali jsme, abychom ho získali zpět a celá situace se opakovala... Během první minuty druhé půlky to bylo rázem 1:3 a s ohledem na naše paralympiky to nevypadalo moc dobře. Soupeř přitom nebyl nijak nehratelný, rozehrával pouze pomocí zoufalých odkopů, zatímco my jsme v klidu kombinovali a poměrně lehce se dostávali k bráně soupeře, kde jsme však pouze kvalitně rozchytávali soupeřova gólmana. Naštěstí pak aspoň jednu z mnoha podařených akcí zakončil Peťa, který zapomněl, že má zraněné koleno a dal gól, bohužel to byla naše labutí píseň. Poslední čtvrthodinu už se hrálo víceméně před šestnáctkou soupeře, na střely na bránu (nikoliv na střely celkem, těch bylo daleko víc!) jsme vyhráli tu poslední čtvrthodinu snad 20:2, jediným důsledkem však byli dva góly v naší síti. Soupeřův gólman chytal i nemožné, a když už byl překonán, tak to kdosi vykopl z brankové čáry...Takový tlak a takový počet střeleckých příležitostí jsme si nevytvořili snad za celou sezónu, ale bylo to houby platné. Byla to fakt škoda, zahráli jsme si vlastně dost hezky, skutečně měl jsem zas po letech z našeho výkonu dobrý pocit, holt až na ten výsledek...Vítězem v tomto utkání však byl vlastně každý, kdo přežil. Takže jsme vlastně byli morálními vítězi! No vidíte, to je happyend!
Žádné komentáře:
Okomentovat