góly: kápo, Martin, Honza, Tonda, Hradišťák
sestava: kápo, Fanda, Petřík, Martin, Hradišťák, Lukáš, Tonda, Honza
hřiště: Junior
Písčitohliněné hřiště strašnického Junioru vždy skýtalo mnohá překvapení, ani ve snu však nikoho nenapadlo, jak to bude vypadat nyní. Po deštivém týdnu to totiž vypadalo, že přes místní Copacabanu se přehnalo stádo prasat následované tropickým tajfunem. Nevěřili jsme vlastním očím. Ostatně na fotce se můžete přesvědčit sami.
foto: Fromwood Photo Ltd. (c)
Vzhledem k tomu šílenému povrchu, který čvachtal až běda, nám bylo na místě nabídnuto, že zápas můžeme odložit. Tuto ideu se nám snažil vnutit zejména soupeř, hlavně ovšem proto, že se nesešel v plném počtu a jeden hráč jim chyběl. Prostě jeden důvod za druhým, proč to odložit. A tak jsme šli hrát.
No bylo to zajímavé. Baletky v dresu soupeře se pohybovalo po zvrásněném terénu poměrně hbitě, u některých našich těžkotonážních strojů bylo zřejmé, že vždy chvíli potrvá, než se vynoří z periskopové hloubky nad hladinu bahna. Když k tomu připočteme klasický pocit "je jich o jednoho míň, porazí se sami", je jasné, že naše hra nějakou běhavostí moc nevynikala. Ještě že hráčů soupeře bylo o jednoho v poli méně!
Převaha hráče v poli se ovšem trochu projevovala a za chvíli jsme mohli slavit první gól. Někde na hranici vápna jsem dostal míč, na nic jsem nečekal a napálil to na bránu. Ne že by to byla kdovíjak umístěná střela, ale obránce soupeře stál šikovně přímo před gólmanem, který tak nic neviděl, resp. míče si všiml, až když prolétl kolem něj do brány. I propuklo veselí a hned se nám lehčeji běhalo. No i když zas tak lehce to nešlo. Krom terénu v tom bránil i ztěžklý míč obalený blátem, který dělal občas problémy všem, ba i gólmanům. A to se právě stalo slepici Zoře! Na Lukáše šla taková polostřela-polocentr, míč neposeda ovšem vypadl Lukášovi z rukou a soupeř neposeda, ke kterému se míč neposeda odrazil, nezaváhal. Poté následovala fáze, kdy jsme se v tom všichni plácali, a to doslova, až se na to nemohl dívat Martin, někde lehce za půlkou napřáhl a narval míč na zadní tyč. Poločasová bahenní bitva tedy skončila 2:1.
Druhá půle bylo herně podobná té první, navzdory terénu však několik akcí bylo zdařile kombinačních! A když si při jedné takové akci rychle vyměnili míč Honza s Tondou, nahráli do šance kápovi, který se pak nemýlil, bylo víceméně rozhodnuto. Soupeř se sice snažil, leč marně, a my jsme postupně zvyšovali náskok. Čtvrtý gól jsem na podnose připravil Honzovi, když jsem skoro od rohového praporku z posledních sil poslal míč před bránu, gólmanovi, který se mi postavil do cesty, přihrávka prošla mezi nohama, míč se pak prakticky zastavil v kaluži těsně před brankovou čarou a Honza z dobrých 30 centimetrů zkušeně umístil míč do brány. Třešinkou pak byl poslední, pátý gól - Tonda a já, největší sprinteři v týmu, jsme vyrazili do brejku, já míč naservíroval Tondovi a ten zakončil svým typickým způsobem. Míč si hezky zastavil, udělal dva kroky zpět, pak dvoukrokový rozběh a bác, pekelná pumelice skončila v bráně.
Po zápase někteří z nás vypadali jako správní cyklokrosaři po absolvování závodu. Zářivé úsměvy nám však nezkalil ani skřípající písek mezi zubama! Zejména jsme však byli rádi, že vzhledem k terénu platilo ono Coubertinovské "důležité je vyhrát, zúčastnit se, a hlavně nezranit se!".