Jak jsem pískal hanspaulku

K příjemným povinnostem hráče hanspaulky patří odehrání zápasu a poté následné zhodnocení vítězství/remízy/prohry (nehodící se škrtněte) v přilehlém výčepu. K poněkud méně příjemným povinnostem pak patří bohužel nutnost odpískat během sezóny pár zápasů jiných mančaftů.

Vždycky když v minulých sezónách došlo k tomu, že se určovalo, kdo půjde pískat, tak jsem buď dělal mrtvého brouka nebo jsem z nějakých objektivních důvodů nemohl. Letos jsem si však řekl, že kluky ve štychu nenechám a na stará kolena si to pískání vyzkouším. Dobrovolně jsem se tedy přihlásil, že teda něco odpískám, vyfasoval jsem patřičně znělou píšťalku a v pondělí 21. dubna vyrazil na věc. Jako hlavní komplic se přihlásil Peťa; těšil jsem se tedy, že tam jednak se mnou půjde někdo, kdo už si to pískání někdy vyzkoušel, jednak že při případném lynčování se nebudu muset bránit sám.

Před samotným pískáním jsem měl dvojaké pocity. Na jednu stranu jsem byl zvědavý, jak mi to půjde, protože jsem v životě fotbal nepískal; ze stejného důvodu jsem ovšem z toho měl kapánek obavy, zvláště když si uvědomuji, že naposledy jsem pískal tak v 5 letech, když jsem jako hračku vyfasoval soupravu malého železničáře, obsahující píšťalku a plácačku, a hrál si na výpravčího. Byl jsem zvědav, zda se mi pískací instinkty z té doby vybaví! Již nyní můžu předeslat, že nevybavily...Možná to bylo tím, že jsem teď neměl tu plácačku...Ale nepředbíhejme.

Zápas č. 1

Tak první zápas se vyvíjel skvěle, tedy v tom smyslu, že to vypadalo, že se jeden z týmů vůbec nesejde. V čase výkopu tam stáli 3 nešťastníci a nervózně telefonovali na všechny světové strany. Po čekací lhůtě (10 minut) byli stále jen 4! Mohl jsem v ten moment prohlásit zápas za „ukončený“, leč rozhodl jsem se být vstřícný a ještě chvilku počkat, neb prý další borci byli na cestě, ostatně druhý z mančaftů s trochou odkladu taktéž souhlasil. Já blbec! Kdybych býval tušil, co přijde, asi bych tak vstřícný nebyl.

Zhruba 17 minut po lhůtě se začalo konečně hrát. A již samotný výkop hovořil za vše. Zavolal jsem na gólmany, jestli jsou připraveni a jestli můžem začít, což mi potvrdili. To si ovšem rozehrávající tým vyložil jako signál k zahájení hry, aniž bych přitom foukl do píšťalky! No čuměl jsem jak puk. Byl jsem z toho v šoku do takové míry, že jsem pak dobrých 10 minut nepískal vůbec nic. A že tam bylo faulů! Oba mančafty totiž hrály 8. ligu a některým neumětelům to moc nešlo, o to více brousili nohy soupeře. „Tak pískej to, ne?,“ ozývaly se první nervózní výkřiky. Problém byl ovšem v tom, že jednak nějaké drobné fauly mi tak nějak nepřipadaly vhodné k odpískání, ale hlavně jako hráč jsem zvyklý na to, že je tam vždy někdo, kdo to píská! Takže i když byl teď nějaký faul, tak jako bych i já pořád čekal, že se ozve píšťalka! A ono prd! Píšťalku jsem měl vlastně já! Všichni mi vždycky viseli na rtech, jestli do té píšťalky fouknu, ale nad hřištěm se vznášelo ticho, jen občasné bolestivé výkřiky prořízly éter... Postupně jsem se ovšem osmělil a jednou za čas zapískal...Ale v tom zmatku na hřišti jsem většinou vůbec netušil, co mám pískat a co nikoliv. Olej do ohně jsem přilel ještě tím, že jsem neodpískal prý špatně hozený aut, po kterém se jeden ze soupeřů dostal do šance a vsítil gól. V ten moment to vypadalo, že lynči se neubráním! Do ruda rozčílení hráči na mne drze povykovali, že ten neodpískaný špatný aut napíšou do zápisu. Sveřepě jsem všechny jejich poznámky ignoroval a dělal jsem, že tam nejsu. Říká se, že dobrý rozhodčí tzv. není na hřišti vidět. Což jsem sice splnil, ovšem nevím, jestli ke cti tohoto úsloví.

Naštěstí se brzy skóre obrátilo a rebelanti se trochu uklidnili. Zápas měl pak jednoznačný průběh, takže jsem nemusel mít strach, že bych rozhodl vyrovnaný zápas nějakou (ne)odpískanou blbostí. Ale modlil jsem se, ať už to skončí. Tesně před koncem jsem ještě odpískal penaltu – obránce zkušeně rukou vyškrábl ze šibenice gólovou střelu. Ale kdyby hráči nezačali ječet „ruka“, asi bych nic nepískl, protože přes chumel hráčů jsem nic neviděl a o té ruce si myslel, že patří gólmanovi...Byl jsem v šoku do té míry, že jsem tomu pseudogólmanovi ani nedal kartu. No, ale naštěstí byl záhy konec. „Pane rozhodčí, díky že jste počkal s tím začátkem, ale radši už nikdy nic nepískjete.“ Tento komentář jednoho z hráčů hovoří za vše. Bylo mi neskutečně trapně.

Zápas č. 2

Byl jsem zcela vyčerpán, a to mne čekaly ještě další 2 zápasy! Naštěstí ten další zápas pískal jako hlavní rozhodčí Peťa, takže bylo jasné, že si trochu psychicky odpočinu, zatímco výhružky a nadávky se budou snášet zejména na jeho bedra. Již dopředu jsme se ale vůbec netěšili – na plac totiž nastoupili hráči veteránské ligy, kteří se vztekají jako vždy nejvíc. A taky že jo! Naše decentní pískání bylo opět nepochopeno a kritizováno ze všech stran, dlužno ovšem dodat, že vzteklí dědci kritizovali během hry úplně vše, rozhodčího, špatně nafouklý míč, počasí, soupeře taky, ovšem často jako smyslů zbavení řvali i na své spoluhráče! Zvláště v tom vynikal jeden hrůzu budící maník, který byl o dvě hlavy vyšší a o jednu plešatější než já. Svým vzezřením budil respekt a na jeho olysalé lebce mu pořád během nadávání zuřivě tepaly všechny cévy. Vždycky však , když to vypadalo, že dostane infarkt, tak stihl vystřídat.Ten fakt řval na své spoluhráče úplně nepříčetně. Bylo ale s podivem, že zrovna na nás neřval. Netroufl si! Až poté jsem pochopil, jaká ta píšťalka budí respekt! Ať již jsem totiž odpískal cokoliv, tak hráči, jakkoli rozzuření, tak neremcali, ale naše rozhodnutí respektovali! Byl jsem pro ně v té chvíli takový polobůh; nicméně osobně jsem si připadal spíš jako poloidiot. Ale přesto mi ta zkušenost s píšťalkou a respektem vůči ní nedává spát. Zajímalo by mne, jestli by se ta píšťalka vzbuzující respekt dala využít i mimo hřiště v normálním životě? Třeba při nastupování do přeplněné tramvaje by se to nemuselo minout účinkem. Ještě to zvážím! Ale zpět k zápasu.

Na rozdíl od toho předchozího se bylo tentokrát na co dívat, staří pardálové předváděli technické kousky jako za mlada, radost pohledět! Až jsem občas v úžasu nad tou fotbalovou krásou zapomněl zapískat, ale což. Nějak jsme to s Peťou nakonec dovedli k úspěšnému konci, přežili jsme my i infarktu náchylní brunátní dědci.

Zápas č. 3

Na další zápas jsem byl jako hlavní nominován opět já, neb Peťa musel stejně chvíli po zahájení odejít. Hned na začátku jsem hráče alibisticky upozornil, že jsem proslulý tím, že nepískám každou blbost a hru spíše pouštím. To oba kapitáni kvitovali s povděkem, zajisté si brousili zuby i kopačky na soupeřovy nohy! Nicméně po 10 minutách mi naznačili, ať přece jen raději pískám víc než míň. Tak jo, řekl jsem si a začal jim pískat skutečně vše. Taky jsem při tomto zápase už trochu dostal do oka, co je faul a co není, takže už jsem neměl žádné rozpaky a bujaře jsem hvízdal do fujary. A ejhle, všichni byli najednou spokojeni! Pravda, bylo tam pár bolestínů, kteří se dožadovali faulu i tehdy, když se na ně soupeř jen nehezky podíval, leč ty jsem zdárně ignoroval. Postupně jsem se do toho dostal a nakonec jsem pískal jako starý dobrý Pier Luigi Collina! Dokonce jsem si dovolil takové rozhodcovské majstrštyky, jako opakování přímého kopu kvůli předčasnému vyběhnutí ze zdi apod.! A k mému nemístnému údivu mi pak hráči po zápasi poděkovali a obdržel jsem i několik nesmělých pochval! No prostě happyend! Nicméně celkový dojem je takový, že v životě, opakuji v životě už žádný zápas pískat nechci!!!

4. kolo hanspaulky aneb Fotbalový pravěk

Jako praví fanoušci fotbalu jste jistě viděli nějaké obrázky z prvopočátků fotbalu u nás. Zažloutlé snímky z konce 19. století, na kterých studenti v oblecích prohání pumlíč na udusaném plácku někde mezi stromy...Na každého ihned sedne nostalgie!

Když jsem dorazil na hřiště TJ Zlíchov, kde jsme měli odehrát další hanspaulský mač, měl jsem pocit, že jsem se přenesl v čase právě někam do počátků éry fotbalu – udusaný hliněný plácek, na jedné straně chátrající dřevěný plot pamatující c.k. mocnářství, vše umístěno šikovně v kopci...Káďa-Pešek by se tu jistě cítil jako doma. Skutečně jsem měl pocit, že na tomto „hřišti“ se odehráli první líté mače na konci 19. století a od té doby bylo toto místo z pietních důvodů nezměněno. K pietnímu charakteru místa přispíval i hřbitov, ležící v těsném sousedství hřiště. K místnímu kolorytu přispívala též jakási dřevěná budka neurčitého stáří a neurčité funkce, nejnovějším artefaktem zde byl tlející válec, který zde před několika desítkami let sice někdo přivezl, aniž by ovšem soudě dle terénu hřiště aspoň jednou uválcoval.

Po příchodu na mne ovšem nesedla nostalgie, ale nejdřív překvapení, přímo úžas, a hned poté hrůza. „Na tomto máme hrát? Na tomto se dá vůbec hrát?“ Hřiště totiž vypadalo, že se v něm pravidelně rochní divoká prasata. Když jsem se pak v průběhu zápasu na tom hřišti rochnil já, pocity jsem měl všelijaké. Nevím, co na tom rochnění ta prasata vidí?!

Nebyla to ovšem jediná věc, která mne překvapila. Nejpřekvapivější byla skutečnost, že již 10 minut před výkopem nás bylo pět, čili hratelný počet. To jsem snad ještě v životě nezažil! Většinou se totiž čeká právě na nás...A nakonec nás bylo osm! Dva na střídání! Neuvěřitelné! Ale dosti plkání, věnujme se zápasu.

No co vám mám říkat, byl to děs. Rozorané rochniště se stávalo čím dál rozoranějším, rýhy byly hlubší a hlubší, o poločase jsem navrhoval, ať se ty nejnebezpečnější části hrací plochy oblepí takovou tou policejní páskou se zákazem vstupu, protože to bylo fakt o zdraví. Není divu, že na takovém terénu měli potíže úplně všichni, od urostlých obránců až po nás, vytříbené techniky, kterými se náš mančaft vysloveně hemží! Říká se, že lehčí hráči menších postav to mají na podobných terénech snazší. Hovno! Já jak mám těžiště tak nízko (proklatě nízko u pasu!), tak jak bylo to pole rozorané a byly v něm doslova díry, tak jsem po většinu zápasu měl těžiště vysloveně pod úrovní terénu! A to se hraje blbě...Občas na mne šla přihrávka, ale než jsem se vyhrabal ze zákopu, míč byl pryč! No katastrofa! Občas se tedy míč skutálel někam ke mně do důlku, ale jak se tak různě na nerovném terénu odrážel, tak kolikrát jsem dal sám sobě jesle apod. Dlužno dodat, že podobné problémy se zpracováním míče jsem měl nejen já. A to nemluvím o přihrávkách, ty na tomto terénu byly naprosto nevyzpytatelné. Tím pádem náš koeficient nepřesných přihrávek, sám o sobě již beztak dost vysoký, se ještě umocnil, a to rovnou na čtvrtou. Vůbec nechápu, jak jsme i přesto mohli vsítit čtyři góly. To bylo pozitivní! Méně pozitivní bylo, že soupeř dal branek pět... Ano, ti bystřejší již začínají tušit, jaký byl výsledek zápasu.

Jednotlivé góly snad ani nebudu komentovat, i když to Tondovo zkušeně zakončené sólo vyvolalo bouři nadšení, stejně jako Martinovi dva kousky a polovlastní gól soupeře, jehož gólman si srazil do brány Fandův centr z rohu. Bohužel i my jsme kontrovali vlastňákem, nepovedenou střelu soupeře Fanda Šíma zkušeně tečoval do vlastní brány. Je pro něj asi jen slabou náplastí útěcha, že byla vlastně střelec vítězné branky...

Dlužno dodat, že soupeř byl přece jen o něco lepší, ale zase moc nebránil, šance jsme měli...No nám ta obrana taky dost haprovala, připomínalo to občas takový ten hurá fotbal, všichni za míčem do útoku, inu, fotbalové 19. století! Duch hřiště se přenesl i na naši hru! Paradoxně nám uškodilo, že jsme měli 2 hráče na střídání, protože při té fluktuaci na hřišti docházelo právě k chaosu v taktickém rozestavení, Jarda Hřebík by z nás asi dostal infarkt. Aspoň jsme byli svědky útočné kopané, kdyby se hrálo na regulérním hřišti, tak by patrně padlo několik desítek branek! K příšerné úrovni zápasu přispělo i množství faulů, plynoucích jednak z demence soupeřových hráčů, dále z terénních nerovností a marné snahy zasáhnout poskakující míč, a dále též z demence rozhodčího, což zejména Fandu rozčilovalo naprosto neuvěřitelně, až to chvílemi vypadalo, že dá sudímu poznámku do žákovky.

Ale dosti srandy, pravda je, že v životě jsem z fotbalu neodcházel tak otrávený jako nyní. Nikoli proto, že jsme prohráli, ale proto, že tohle nemělo s fotbalem nic společného....Naše všeobecné znechucení bylo takové, že jsme ani nešli do hospody....stejně široko daleko žádná nebyla. Cestou domů ze mne ovšem zpruzenost začala vyprchávat, naopak žízeň jsem měl stále větší, takže to nemohlo dopadnout jinak, ano, hádáte správně. Právě ve výčepu dopisuju tyto řádky, musím ovšem končit, začíná Liga mistrů. No chtěl bych vidět, jak by hráči Chelsea a Liverpoolu obstáli na tom zlíchovském brambořišti. To by Drogba čuměl!

Sportu zdar, fotbalu zvlášť, Zlíchov nevermore!

A na závěr trochu statistiky:

SK Elet – Válcovna plechu FC 4:5 (poločas 2:1)

sestava: Fanda R., Fanda Š., Tonda, Honza, Martin, Lukáš, Petr a já

góly: Martin 2, Tonda 1, Fanda 0,5 :)

3. kolo hanspaulky

SK ELET vs. TIP IZOL - Homidlo KK 4:1 (1:1)

15.4.2008

góly: Petr 2, Hradišťák 1, Honza 1 – neznámý pivní mozol 1

Tak jsme se opět po týdnu sešli na Pankráci. Pocity z dosavadních zápasů byly poněkud rozpolcené. Skóre 0:2 po dvou zápasech svědčilo o tom, že jsme se takticky poněkud pomýlili a místo „vzadu na nulu“ jsme hráli „vpředu na nulu“, čehož jsme sice úspěšně dosáhli, ale k postupu do sedmé ligy to patrně stačit nebude. Byl jsem velmi zvědav, jak se nám povede dnes.

Když jsem čtvrt hodiny před začátkem dorazil na plac, tak jsem k mému údivu nebyl první. Fanda Šíma se tam už poctivě převlékal a jeho modročerný pruhovaný dres zářil do všech světových stran. Pravda, Fandovo nadšení poněkud ochablo se závanem studeného větru; Fanda byl však připraven na vše, takže začal na sebe navlékat jégrovky, tepláky, oteplovačky, termofor a kdovíco ještě, jen aby neprochladl. Nás, finské otužilce, to ovšem nemohlo rozházet, tričko a kraťasy hravě stačí!

Jak je špatným zvykem Skeletu, těsně před oficiálním výkopem jsme byli na place stále jen my dva...Naštěstí se pak zjevil Martin, potom Fanda a Honza a mohlo se jít hrát. Petr se objevil asi vteřinu před úvodním hvizdem, Jirka dokonce až v průběhu mače, takže jsme začali ve čtyřech v poli. Do brány se postavil Martin, který měl prý horečku osmatřicet, ale přitom chytal s ledovým klidem! Stabilní gólmani totiž nedorazili. Lukáš se jako obvykle učí na státnice a Petřík jako obvykle strkal prsty kam neměl a naštípl si při tom fakáč. Nebudeme se radši ptát, kam ho strkal, divoch jeden. Ale nyní konečně k zápasu.

Tak první poločas, to byla naprosto příšerná holomajzna. Přihrávky nepřesné, všichni jen tak postávali, popoběhnout se nikomu nechtělo, a to jak na naší straně, tak u soupeře. Nicméně u soupeře to nepřekvapovalo, neboť jejich vyvinuté pivní mozoly svědčily sice o kvalitních trénincích ve výčepu, ale bylo jasné, že to nebudou žádní velcí sprinteři. Ale překvapilo mne, že se jejich příšerný styl přenesl na nás. Vždyť my ty pivasy máme menší, takže teoreticky jsme měli být pohyblivější, rychlejší a vůbec! No nebudu vás napínat, samozřejmě to byl taktický záměr, nejdřív soupeře ukolébat a vyčerpat ho, a teprve pak v druhé půlce udeřit. Což se taky naplnilo beze zbytku. Jediný, kdo to nepochopil, byl až příliš agilní Peťa, který dal gól již během první půle. Soupeř pak z víceméně ojedinělé akce vyrovnal...no dobře, nechal jsem mu trochu víc prostoru, než by bylo při té jeho otočce záhodno, ale já jsem vůbec nečekal, že ten míč trefí! A on ho trefil, a ještě tak blbě, že Martinovi v bráně to nějak divně proplulo mezi klepetama...No ale gól to byl, do „kabin“ se tedy odcházelo za stavu 1:1.

O přestávce jsme si to vyříkali jak tenkrát Vláďa Růžička v Naganu a šlo se na věc. Bylo jasné, že teď je rozdrtíme. A taky že jo! Agresivní nátlaková hra plná technických fines, no to jsi Petříku ještě neviděl! A pak to přišlo! Vedoucí gól, který byl klíčovým okamžikem zápasu! A dal ho jeden z mnoha nejskvělejších fotbalistů našeho týmu, ano, byl jsem to já! To bylo tak. Všiml jsem si, že jsme u naší brány získali míč. I vyrazil jsem do útoku. Zatím bez míče, očekával jsem, že mí skvělí spoluhráči vyvezou míč a předloží mi ho jako na podnose. A taky že jo. Pravda, po cestě jsem poněkud začal packovat a málem se zřítil k zemi, ale nějakým řízením osudu jsem (i když zcela vyčerpán) doklopýtal k soupeřově bráně, a už to tady bylo, Jirka mi to zprava přistrčil, já jsem uhodil nohou do míče a ejhle! Co byste řekli? Měl ho tam! No prostě zkušeně jsem to uklidil gólmanovi do protipohybu, co si budem povídat. No překvapil jsem sám sebe (i ostatní), to je fakt. Zejména tím, že po sprintu přes celé hřiště jsem nedostal infarkt. Ale zázračný večer ještě nekončil a zanedlouho přidal Peťa další kousek. To bylo tak. Klasický nápor v šestnáctce soupeře, ako hovorí naši bratia, ozajstná trma vrma, když tu náhle se odrazil míč někam k autu, prakticky podél brankové čáry. A tam stál právě Peťa. Všiml jsem si, že napřahuje a už se mi na jazyk drala jadrná nadávka, proč nepřihrává, když to přece z takového nemožného úhlu nemůže trefit! Nicméně Peťa to trefil naprosto neuvěřitelně, takové případy se stávají maximálně jednou za deset let! To už soupeři došly síly definitivně, hrozil pouze dlouhými nákopy, většinou mimo hřiště, případně zoufalými auty směrem do brány, které Martin spolehlivě boxoval do pryč. A nemohlo to dopadnou jinak, za chvíli padl čtvrtý gól. To bylo tak. V hlavní roli opět Peťa. V nepřerušené hře (!) zařval, že střídá. To soupeře zmátlo tak, že přestal na chvíli hrát a nevěděl, co se vlastně děje, nicméně hrálo se dál, protože Jirka, v té době na střídačce, se zcela správně nehrnul do hry a radši si vychutnával, jak Fanda potáhl po levé straně míč a naservíroval ho před bránu, kde pro Honzu nebyl problém zkušeně zasunout. Teprve pak Jirka vystřídal a přidal se k zástupu gratulantů. Pak se hrálo asi ještě 10 minut, ale jelikož Fanda musel ještě před koncem odejít na třídní schůzku, tak jsme už žádný gól nedali, aby mu nebylo líto, že o nějaký gól přišel.

A to je konec pohádky. Vlastně ještě ne, šli jsme pak na pivo. Tam se vyznamenala paní výčepní, která nejenže se tvářila, že neumí do pěti počítat, zjevně jí to fakt nešlo, a to ani s kalkulačkou...Při placení (6 piv a 2 klobásy) chvíli zuřivě bušila do kalkulačky, a pak zaskřehotala „to je nějaké divné, vyšlo mi to 582,- korun“. Tak jsem to paní spočítal (ještě že máme ty školy, hoši :) a teprve nyní je tedy konec pohádky. Ať žije SK Elet!

Pár slov úvodem

Vážení a milí, po fenomenálním úspěchu mého blogu Juravefinsku.blogspot.com, který kupodivu četl i někdo jiný kromě mě, jsem se rozhodl opět trochu poškádlit literární můzu. Otázka je samozřejmě, o čem psát? Nemám moc rád takové ty všeobecné blogy, které jsou z 95 % plkáním o ničem (čest výjimkám!). Ústřední téma tohoto blogu přišlo tak nějak samo o sobě, po mém prvním zápisu o našem hanspaulském týmu, spíš se divím, že mne to nenapadlo dřív. A jak již někteří tuší, psát budu o fotbalu! Cítím se na to dostatečně kvalifikovaný (podobně jako dalších 5 milionů chlapů v Česku), neb jsem za svůj život viděl v televizi již pěknou řádku zápasů! Nehledě na to, že tento sport osobně provozuju! Nuže, sportu zdar a fotbalu zvlášť, ať žije FC Slovácko, Slavia a SK Elet, mančafty mé nejmilejší!