K příjemným povinnostem hráče hanspaulky patří odehrání zápasu a poté následné zhodnocení vítězství/remízy/prohry (nehodící se škrtněte) v přilehlém výčepu. K poněkud méně příjemným povinnostem pak patří bohužel nutnost odpískat během sezóny pár zápasů jiných mančaftů.
Vždycky když v minulých sezónách došlo k tomu, že se určovalo, kdo půjde pískat, tak jsem buď dělal mrtvého brouka nebo jsem z nějakých objektivních důvodů nemohl. Letos jsem si však řekl, že kluky ve štychu nenechám a na stará kolena si to pískání vyzkouším. Dobrovolně jsem se tedy přihlásil, že teda něco odpískám, vyfasoval jsem patřičně znělou píšťalku a v pondělí 21. dubna vyrazil na věc. Jako hlavní komplic se přihlásil Peťa; těšil jsem se tedy, že tam jednak se mnou půjde někdo, kdo už si to pískání někdy vyzkoušel, jednak že při případném lynčování se nebudu muset bránit sám.
Před samotným pískáním jsem měl dvojaké pocity. Na jednu stranu jsem byl zvědavý, jak mi to půjde, protože jsem v životě fotbal nepískal; ze stejného důvodu jsem ovšem z toho měl kapánek obavy, zvláště když si uvědomuji, že naposledy jsem pískal tak v 5 letech, když jsem jako hračku vyfasoval soupravu malého železničáře, obsahující píšťalku a plácačku, a hrál si na výpravčího. Byl jsem zvědav, zda se mi pískací instinkty z té doby vybaví! Již nyní můžu předeslat, že nevybavily...Možná to bylo tím, že jsem teď neměl tu plácačku...Ale nepředbíhejme.
Zápas č. 1
Tak první zápas se vyvíjel skvěle, tedy v tom smyslu, že to vypadalo, že se jeden z týmů vůbec nesejde. V čase výkopu tam stáli 3 nešťastníci a nervózně telefonovali na všechny světové strany. Po čekací lhůtě (10 minut) byli stále jen 4! Mohl jsem v ten moment prohlásit zápas za „ukončený“, leč rozhodl jsem se být vstřícný a ještě chvilku počkat, neb prý další borci byli na cestě, ostatně druhý z mančaftů s trochou odkladu taktéž souhlasil. Já blbec! Kdybych býval tušil, co přijde, asi bych tak vstřícný nebyl.
Zhruba 17 minut po lhůtě se začalo konečně hrát. A již samotný výkop hovořil za vše. Zavolal jsem na gólmany, jestli jsou připraveni a jestli můžem začít, což mi potvrdili. To si ovšem rozehrávající tým vyložil jako signál k zahájení hry, aniž bych přitom foukl do píšťalky! No čuměl jsem jak puk. Byl jsem z toho v šoku do takové míry, že jsem pak dobrých 10 minut nepískal vůbec nic. A že tam bylo faulů! Oba mančafty totiž hrály 8. ligu a některým neumětelům to moc nešlo, o to více brousili nohy soupeře. „Tak pískej to, ne?,“ ozývaly se první nervózní výkřiky. Problém byl ovšem v tom, že jednak nějaké drobné fauly mi tak nějak nepřipadaly vhodné k odpískání, ale hlavně jako hráč jsem zvyklý na to, že je tam vždy někdo, kdo to píská! Takže i když byl teď nějaký faul, tak jako bych i já pořád čekal, že se ozve píšťalka! A ono prd! Píšťalku jsem měl vlastně já! Všichni mi vždycky viseli na rtech, jestli do té píšťalky fouknu, ale nad hřištěm se vznášelo ticho, jen občasné bolestivé výkřiky prořízly éter... Postupně jsem se ovšem osmělil a jednou za čas zapískal...Ale v tom zmatku na hřišti jsem většinou vůbec netušil, co mám pískat a co nikoliv. Olej do ohně jsem přilel ještě tím, že jsem neodpískal prý špatně hozený aut, po kterém se jeden ze soupeřů dostal do šance a vsítil gól. V ten moment to vypadalo, že lynči se neubráním! Do ruda rozčílení hráči na mne drze povykovali, že ten neodpískaný špatný aut napíšou do zápisu. Sveřepě jsem všechny jejich poznámky ignoroval a dělal jsem, že tam nejsu. Říká se, že dobrý rozhodčí tzv. není na hřišti vidět. Což jsem sice splnil, ovšem nevím, jestli ke cti tohoto úsloví.
Naštěstí se brzy skóre obrátilo a rebelanti se trochu uklidnili. Zápas měl pak jednoznačný průběh, takže jsem nemusel mít strach, že bych rozhodl vyrovnaný zápas nějakou (ne)odpískanou blbostí. Ale modlil jsem se, ať už to skončí. Tesně před koncem jsem ještě odpískal penaltu – obránce zkušeně rukou vyškrábl ze šibenice gólovou střelu. Ale kdyby hráči nezačali ječet „ruka“, asi bych nic nepískl, protože přes chumel hráčů jsem nic neviděl a o té ruce si myslel, že patří gólmanovi...Byl jsem v šoku do té míry, že jsem tomu pseudogólmanovi ani nedal kartu. No, ale naštěstí byl záhy konec. „Pane rozhodčí, díky že jste počkal s tím začátkem, ale radši už nikdy nic nepískjete.“ Tento komentář jednoho z hráčů hovoří za vše. Bylo mi neskutečně trapně.
Zápas č. 2
Byl jsem zcela vyčerpán, a to mne čekaly ještě další 2 zápasy! Naštěstí ten další zápas pískal jako hlavní rozhodčí Peťa, takže bylo jasné, že si trochu psychicky odpočinu, zatímco výhružky a nadávky se budou snášet zejména na jeho bedra. Již dopředu jsme se ale vůbec netěšili – na plac totiž nastoupili hráči veteránské ligy, kteří se vztekají jako vždy nejvíc. A taky že jo! Naše decentní pískání bylo opět nepochopeno a kritizováno ze všech stran, dlužno ovšem dodat, že vzteklí dědci kritizovali během hry úplně vše, rozhodčího, špatně nafouklý míč, počasí, soupeře taky, ovšem často jako smyslů zbavení řvali i na své spoluhráče! Zvláště v tom vynikal jeden hrůzu budící maník, který byl o dvě hlavy vyšší a o jednu plešatější než já. Svým vzezřením budil respekt a na jeho olysalé lebce mu pořád během nadávání zuřivě tepaly všechny cévy. Vždycky však , když to vypadalo, že dostane infarkt, tak stihl vystřídat.Ten fakt řval na své spoluhráče úplně nepříčetně. Bylo ale s podivem, že zrovna na nás neřval. Netroufl si! Až poté jsem pochopil, jaká ta píšťalka budí respekt! Ať již jsem totiž odpískal cokoliv, tak hráči, jakkoli rozzuření, tak neremcali, ale naše rozhodnutí respektovali! Byl jsem pro ně v té chvíli takový polobůh; nicméně osobně jsem si připadal spíš jako poloidiot. Ale přesto mi ta zkušenost s píšťalkou a respektem vůči ní nedává spát. Zajímalo by mne, jestli by se ta píšťalka vzbuzující respekt dala využít i mimo hřiště v normálním životě? Třeba při nastupování do přeplněné tramvaje by se to nemuselo minout účinkem. Ještě to zvážím! Ale zpět k zápasu.
Na rozdíl od toho předchozího se bylo tentokrát na co dívat, staří pardálové předváděli technické kousky jako za mlada, radost pohledět! Až jsem občas v úžasu nad tou fotbalovou krásou zapomněl zapískat, ale což. Nějak jsme to s Peťou nakonec dovedli k úspěšnému konci, přežili jsme my i infarktu náchylní brunátní dědci.
Zápas č. 3
Na další zápas jsem byl jako hlavní nominován opět já, neb Peťa musel stejně chvíli po zahájení odejít. Hned na začátku jsem hráče alibisticky upozornil, že jsem proslulý tím, že nepískám každou blbost a hru spíše pouštím. To oba kapitáni kvitovali s povděkem, zajisté si brousili zuby i kopačky na soupeřovy nohy! Nicméně po 10 minutách mi naznačili, ať přece jen raději pískám víc než míň. Tak jo, řekl jsem si a začal jim pískat skutečně vše. Taky jsem při tomto zápase už trochu dostal do oka, co je faul a co není, takže už jsem neměl žádné rozpaky a bujaře jsem hvízdal do fujary. A ejhle, všichni byli najednou spokojeni! Pravda, bylo tam pár bolestínů, kteří se dožadovali faulu i tehdy, když se na ně soupeř jen nehezky podíval, leč ty jsem zdárně ignoroval. Postupně jsem se do toho dostal a nakonec jsem pískal jako starý dobrý Pier Luigi Collina! Dokonce jsem si dovolil takové rozhodcovské majstrštyky, jako opakování přímého kopu kvůli předčasnému vyběhnutí ze zdi apod.! A k mému nemístnému údivu mi pak hráči po zápasi poděkovali a obdržel jsem i několik nesmělých pochval! No prostě happyend! Nicméně celkový dojem je takový, že v životě, opakuji v životě už žádný zápas pískat nechci!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat