5. kolo hanspaulky

5. kolo – 30.4.2008 - SK Elet vs. VZ 2:1 (1:1)

sestava: Fanda R., Fanda Š., Tonda, Petřík, Jirka, Martin a já

V 5. kole nám bylo zavítat na hřiště strašnického Junioru. Matně jsem si vzpomínal, že je tam nějaké udusané hliněné hřiště a děsil se předem zlíchovské recidivy. Naštěstí povrch byl oproti zlíchovskému pískovišti diametrálně jiný, udusaný jako mlat a celkem rovný, a co víc, hřiště bylo hodně velké, prostě takový hanspaulský Nou Camp. Oproti některým mrňavým pláckům to má výhodu, že hra není tak kontaktní, naproti tomu se člověk víc naběhá a rychleji mu odejdou síly, čehož jsme byli v druhém poločase zářným příkladem.

Nicméně soupeř disponoval převážně postaršími ročníky, takže bylo jasné, že ani oni žádní velcí sprinteři nebudou. Bohužel tam však měli nějakého juniora, který nejenže byl nechutně rychlý, navíc měl i skvělou techniku, a a nebudeme si nic nalhávat, ten si na hřišti dělal co chtěl a z nás dělal občas pěkné blbce. Jeden můj známý z dob kolejních fotbalových mačů má na takové hráče dobrý recept! Vždycky když došlo k takové situaci, kdy si z nás nějaký technik dělal srandu, tak onen známý vždy jen suše procedil „zvýšíme pokos“ (ano Pavlíku, myslím tím tebe) a při nejbližší příležitosti kvalitním skluzem přes haksny sebral onomu technikovi vítr z plachet a chuť do hry. Podotýkám ovšem, že zcela čistě, žádný prasácký zákrok bez míče! Vždycky šel napřed míč, a až pak soupeřovy nohy. A byl klid.

Bohužel v tomto zápase to aplikovat nešlo. Jednak jsme strašně slušný tým, který ještě nikdy nikoho nezfauloval, ale hlavně hlavně ten týpek byl tak rychlý, že jsme ho nestačili ani faulovat! Kolikrát bylo vidět, že noha našeho obránce jako ostrá kosa prosvištěla vzduchem, leč marně, onen rychlík již mizel v dáli! Kupodivu gól nedal, ačkoliv asi 3x nastřelili tyč nebo břevno...Ale dosti chvály soupeře, věnujme se chvále našeho týmu!

No tak ze začátku bylo celkem co chválit. Občas se povedla akce na pár doteků až k bráně soupeře, no radost se na to dívat! Radost byla ovšem vždy vystřídána zoufalým povzdechem, neboť ony hezké akce jsme vždycky nějak úspěšně zazdili. Hlediště vždy jen zašumělo! Prostě jsme to vždycky překombinovali a snažili se to hrát až do kuchyně. Šance jsme si vytvářeli jak na běžícím pásu, a to i přes moji nechtěnou sabotáž, neboť zpočátku mi to vůbec nešlo, míče mi odskakovali od nohy, teprve až po 10 minutách jsem byl schopný solidně přihrát, a po dalších 10 minutách už jsem byl schopný dokonce přihrát i spoluhráči, no prostě pomalu jsem se do toho dostával. Ale než jsem se do toho dostal, udeřil soupeř, který nám uštědřil lekci z efektivity – dva jeho hráči si vyměnili párkrát míč, proběhli mezi námi jako mezi slalomovými brankami a neštěstí bylo na světě. Někteří hráči to psychicky těžce nesli a Petřík dokonce z toho dostal běhavku a byl nejčastěji střídajícím hráčem, neboť vždy po chvíli pohybu na hřišti rozpumpoval peristaltiku natolik, že musel zase střídat. Občas to mělo i dobrý efekt, neboť Petřík kvalitně zrychloval hru – např. v jednom okamžiku dostal někde kolem půlky míč, v tom asi ucítil, že to na něj zase jde, tak udělal s míčem pár rychlých kroků a prásk!, jeho dělovka zaduněla na tyč, odrazila se do autu, a Petřík mohl jít střídat.

Zatímco Petřík tlačil v zákulisí, my jsme tlačili soupeře. A byli jsme úspěšní jako Petřík a dotlačili jsme to do brány! Co do estetického hlediska to vskutku nebyl hezký gól – náhodou jsem se procházel kolem brány soupeře, když tu se tam náhle zjevil Jirka a snažil se nějak dopravit míč do sítě (o střele se hovořit nedá), no prostě míč se tam tak nějak motal, až se najednou přimotal ke mně, tak jsem do něj teda kopl (stál jsem v tu chvíli asi metr před brankovou čárou), trefil jsem to sice blbě a balónu trvalo asi vteřinu, než se dokutálel za čáru, ale byl tam! Vyrovnáno, ulevilo se nám psychicky, Petříkovi i fyzicky. Bylo to chvíli před půlí, tak jsme to v klidu dohráli a těšili na druhý poločas.

Během druhé půle se ovšem projevila absence fyzičky našeho týmu, a chvílemi to vypadalo, že na hřišti zevluje banda hejsků, ke kterým občas přiletí mič a který vzápětí pošlou do pryč. Ne že by soupeř byl nějak extrémně běhavý, ale ten jejich běhavý trotl nám dával co proto. Karta se prostě obrátila a teď jsme se bránili spíš my. Občas jsme se tedy odvážili na druhou půlku hřiště, ale moc jsme to nepřeháněli. Což de facto charakterizovalo celou druhou půlku – soupeř útočil a sem tam trefil tyčku nebo něco, což byly jediné vzrušující okamžiky v té době. Tedy kromě jedné „akce“, kdy Martin solidně naremploval obránce soupeře, který, aby udržel rovnováhu, tak rozhodil rukama a nešťastně přitom trefil loktem Fandu do zubů. Vzápětí to vypadalo, že dá do zubů naopak Fanda soupeři. To co následovalo, se snad ani nedá publikovat; tolik kurev pohromadě jsem již dlouho neslyšel! To by mne zajímalo, jestli tak Fanda reaguje i ve škole, když ho rozčílí nějaký jeho žák? Vidím to jako před očima: „Pojď kurva k tabuli ty kreténe!“. Inu, Fanda bude asi drsný pan učitel.

Ale emoce časem vychladly a my jsme si aspoň na chvíli vydechli a sbírali síly, což se nám nakonec vyplatilo! Asi pět minut před koncem totiž přišla hvězdná chvíle, která rozhodla zápas. Soupeř jako vždy bušil do naší neprostupné obrany, která náhle získala míč a hle, náhle brejk tři na jednoho! Po pravé straně se řítí s míčem Tonda, já uprostřed, situaci jistí vlevo Fanda, jediný zmatený obránce neví kam dřív skočit! Tonda stále drží míč, a hle, jde na to psychologicky! Aby zmátl soupeře, namířil si to kamsi k rohovému praporku! Obránce je zcela zoufalý a řeší dilema, jestli má jít po něm, nebo vyčkat, co se bude dít dál. Tu se náhle Tonda obrací a přesnou přihrávkou nachází moji pravačku. Tedy nohu. Tou dobou už je obránce zcela tumpachový, jen tak přede mnou postává a vypadá to, že se psychicky zhroutí.Všichni čekají, že přihraju doleva Fandovi, který by dával de facto do prázdné. Já na to však jdu psychologicky a vší silou narvu míč na vzdálenější tyč. Gól!

Cca pět minut před koncem je tak rozhodnuto, soupeř už se na nic kloudného nezmůže, hvizd rozhodčího končí zápas, všichni jásají, Petřík si zase stihl odběhnout, no prostě happyend!