kolo hanspaulky – SK Elet – CFG Suchdol 2:1 (1:0)
sestava: Fanda R., Fanda Š, Tonda, Martin, Petr, Petřík, Lukáš, Honza a já
góly: Martin, Petřík
Kdybych měl hodnotit tento zápas velmi stručně, tak bych musel konstatovat, že svojí kvalitou toto utkání splňovalo veškerá náročná kritéria moderního antifotbalu. Pohyb připomínal spíš pomalé parkování postarších vozidel (tzv. doprava v klidu), akce byly zbrklé, přihrávky nepřesné...Sám jsem se na této kvalitě podílel převelice a kdyby se známkovalo jako ve Sportu, dal bych si tak minus trojku. No nesmějte, mám pocit, že jen málo z nás by se ve známkování přehouplo do kladných hodnot. Naštěstí ovšem víme, kdo za to může. Ano, správně, může za to terén.
Hřiště ve Stodůlkách je totiž tvořeno něčím tak neuvěřitelným, až to není možné. Avizovaná umělá tráva totiž není nic jiného, než soustava vyřazených koberců. Pravděpodobně při modernizaci blízké školy došlo k vyřazení starých prošlapaných koberců z jednotlivých kabinetů a zatímco nyní učitelky brouzdají bosými nožkami v persiánu, my chudáci fotbalisti musíme týrat své okončetiny na tom příšerném jekoru či co to je. Aspoň že je ten koberec zelený, taky mohl být červený s puntíkama...No a právě hra na koberci způsobila, že hráči se vůbec nesoustředili na fotbal, ale duchem byli všichni zjevně v prodejně koberců a přemítali, zda-li domů nekoupit nějaký nový kobereček! Naštěstí soupeř byl z toho konsternovaný úplně stejně a hra podle toho vypadala. Kdybych byl divákem, spáchám o přestávce harakiri.
Tak ne že bychom se nesnažili. Některé akce byly vskutku povedené, chybělo jim třeba jen několik posledních finálních přihrávek! A když se přihrávky povedly, vždycky to někdo (např. já) zazdil. „No, když to nejde přihrávkama, musí to jít jinak“, řekl si nejspíš v duchu Martin, vzal si míč a počal se probíjet k soupeřově bráně. Zatímco všichni čekali na Martinův vyhlášený tah na bránu, tak Martin všechny zaskočil tím, že začal kličkovat jako zajíc v poli při honu. Příliš jsme tomu nevěnovali pozornost, protože bylo jasné, že dřív nebo později míč ztratí. To samé si myslel zjevně i soupeř, který udiveně sledoval, jak Martin postupně zvládl slalom kolem tří hráčů soupeře a před brankářem nezaváhal a procpal míč až do sítě. No nevěřili jsme vlastním očím, protože takové sólo se stává, jak by řekl docent Chocholoušek, maximálně jednou za deset let. To byla ovšem jediná světlá chvíle zápasu, poté hra opět upadla do podprůměru.
V druhém poločase to nebylo o nic lepší. Za zmínku snad stojí krásná Martinova hlavička do břevna, která se odrazila ke mně a přede mnou zívající prázdná brána mne zaskočila natolik, že jsem ji překopl. Prostě děs. Stále jsem byl mimo z toho koberce a ostatní jakbysmet. Dokonce ani vyhlášený cholerik Fanda tentokrát nijak nedával průchod svým emocím a v duchu asi počítal, kolik metrů čtverečních toho krásného koberce by měl koupit. A sami uznáte, že pokud se ani Fanda nerozčiloval, tak to už je fakt nějaké divné.
Když tu fotbalovou hrůzu viděli oba gólmani, tak se rozhodli pobavit diváky aspoň oni. Nejdřív zaúřadoval náš gólman Lukáš. Soupeř někde od půlky poslal zoufalý centr před naši bránu, široko daleko přitom žádný jejich útočník, a právě to patrně to psychicky rozhodilo Lukáše natolik, že místo snadného stažení míče ze vzduchu začal nechtěně předvádět etudu pro dvě ruce a jeden neposlušný míč, který ne a ne zkrotit, až se ten míč octl v naší síti....Nebyl ovšem všem dnům konec, neboť když to viděl soupeřův gólman, tak se rozhodl, že taky vstoupí do historie. Víceméně hned po rozehrání po našem obdrženém gólu se míč nějak dostal právě k soupeřovu gólmanovi, když tu se rozhodl jít Petřík nejen naproti svému štěstíčku, ale i naproti právě tomu gólmanovi. Ten jak uviděl před sebou vousatého pána, tak se lekl, zpanikařil a snažil se zoufalým odkopem dopravit míč do bezpečí. Svým mocným odkopem ho ovšem dopravil pouze do bezpečí Petříkova hrudníčku, od kterého se míč odrazil do brány...No čuměli jsme jsme ještě víc než při tom předchozím gólu, i přes obdržený gól se smál i soupeř, neboť to se hned tak nevidí. Kupodivu až tato povedená taškařice nás trochu nakopla a ke konci už jsme začali i trochu běhat a vypadalo to chvílema přece jen jako fotbal a ne pouze jako kopaná. Ale sotva jsme se konečně rozběhali, rozhodčí odpískal konec a my tak stejně jako před týdnem mohli slavit vítězství, které jsme utrpěli.
Za zmínku snad stojí ještě to, že od té doby, co hraju za SK Elet, to bylo poprvé, co jsme měli 3 hráče na střídání! Pamatuju doby, že jsme kolikrát bývali 3 hráči celkem, natož na střídání...Každopádně nás prostě zjevně čekají světlé zítřky a mnoho dalších světlých zážitků, zejména pak světlých desítek, kterými jsme se jako vždy po zápase občerstvili. Sportu zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat