kolo hanspaulky SK Elet – Inter Bubeneč 0:2 (0:1)
sestava: Fanda Š., Bohdan, Martin, Petřík, Petr, Honza, Lukáš, Jirka a já
hřiště: Pankrác
góly: nikdo!!! no fuj!
Tento zápas jsme odehráli bez svého stabilního kapitána Fandy, který si odjel léčit nervy, pocuchané naší zběsilou hrou, na školu v přírodě. Jeho místo hlavního cholerika tak zastoupil ztracený syn Bohdan. Nutno dodat, že úspěšně.
Úvod zápasu připomínal fotbal jen částečně, z naší strany to vypadalo spíš jako hra na honěnou, neboť soupeř nám ani za nic nechtěl půjčit míč. Tak jsme tam zmateně pobíhali, v podstatě to bylo takové intenzivnější pokračování rozvičky ve stylu „práce bez míče“. První dotek s míčem tak měl patrně Lukáš, když ho vytahoval cca v 5. minutě z branky.
Až pár dní po zápase jsem zjistil, že jsme vlastně hráli o 3. místo, neboť soupěř byl tou dobou v tabulce třetí a náš tým pátý, a to o pouhý bod. Bohužel začátek zápasu zdaleka tak vyrovnaný nebyl...
Kdo by si ovšem vsadil po onom vedoucím gólu soupeře na jeho jasné vítězství, byl by věru překvapen a zklamán! Hra se totiž kupodivu začala vyrovnávat a i když první půlka byla furt dost děsná, tak zejména v druhé půli soupeř kolikrát nevěděl, kde mu hlava stojí! Ne že bychom soupeře nějak drtili, hra byla poměrně vyrovnaná, nicméně u našeho týmu se objevila jedna věc, do té doby nevídaná – hráči začali běhat, nabíhat si do prostoru apod.! Soupeř díky našemu vířivému pohybu začal dost zmatkovat, zejména v obraně, a vyrovnávací gól visel na vlásku! Kolikrát k onomu vytouženému gólu chybělo fakt málo, sotva několik metrů! Ani zaboha jsme totiž nebyli schopni trefit branku...Všechny nadějné šance, kolikrát krásné akce na jeden dotek, byly zakončené střelou sice skvostnou, leč nepřesnou. Někdy míč minul branku snad o 10 centimetrů, kolikrát taky ovšem o10 metrů...
Závěr zápasu už jsme hráli vabank, a výsledek se dostavil, dostali jsme chvíli před koncem z brejku druhý gól a bylo hotovo. Utrpěli jsme nejhorší porážku v sezóně, o dvě branky!
Nějak nám to letos nestřílí...nejlepší střelci týmu mají po sedmi zápasech na kontě pouhé tři branky, což není mnoho...Paradoxně po polovině soutěže jsme pátý nejlépe střílející tým ligy....
Zatímco jindy býváme nasraní kolikrát i po vítězství, teď to po zápase bylo přesně naopak. S předvedenou hrou jsme byli totiž celkem spokojeni, úsměv na lících se navíc znásobil po odchodu do místního výčepu, kde Bohdan práskl na Lukáše, že má dnes narozky. Slavili jsme ovšem decentně (vždyť jsme taky slušní hoši, ne?), a nakonec se všichni rozprchli, až jsme tam zůstali s Martinem sami dva. Ostatní však mohou jen litovat, že odešli dřív, neboť vrchol večera měl teprve přijít.
Přisedla si k nám totiž ona babča výčepačka a její trochu navalený kunčoft a počali s námi rozmlouvat. Dialog s nimi by snad nevymysleli ani Monty Pythoni... Celou dobu jsem se bál, že si cvrknu smíchy, neboť to bylo fakt neuveřitelné, co do nás hustili. Nejdřív onen dědek vážně prohlásil, že aby se nám lépe hrálo, tak že hřiště poseče, zapomínaje, že hřiště je škvárové...Když jsme si postěžovali, že jsme prohráli, tak mudrlant se zamyslel, načež pronesl, že to příště zařídí a soupeři zvětší branku. Zaskočila ho ovšem poznámka o poločasovém střídání stran a tedy i branek. Dumal ovšem jen chvíli a perlil dál, babča svým chroptivým smíchem dotvářela iluzi totálního surrealismu. Vrchol večera pak přišel v okamžiku, kdy Martin v návalu citu prohásil o paní výčepačce, že je víla.“Ty vole ty máš snad šedý zákal, to snad není možné,“ kontroval dědek, když Martina slyšel, a to jsme se už radši zvedli a odkráčeli do pryč, neboť hrozilo protržení bránice od neustálého chechtání.
Takže hoši, příště soupeř bude mít větší branku, tak hleďte konečně dát gól!
Žádné komentáře:
Okomentovat