3. kolo hanspaulky

SK ELET vs. TIP IZOL - Homidlo KK 4:1 (1:1)

15.4.2008

góly: Petr 2, Hradišťák 1, Honza 1 – neznámý pivní mozol 1

Tak jsme se opět po týdnu sešli na Pankráci. Pocity z dosavadních zápasů byly poněkud rozpolcené. Skóre 0:2 po dvou zápasech svědčilo o tom, že jsme se takticky poněkud pomýlili a místo „vzadu na nulu“ jsme hráli „vpředu na nulu“, čehož jsme sice úspěšně dosáhli, ale k postupu do sedmé ligy to patrně stačit nebude. Byl jsem velmi zvědav, jak se nám povede dnes.

Když jsem čtvrt hodiny před začátkem dorazil na plac, tak jsem k mému údivu nebyl první. Fanda Šíma se tam už poctivě převlékal a jeho modročerný pruhovaný dres zářil do všech světových stran. Pravda, Fandovo nadšení poněkud ochablo se závanem studeného větru; Fanda byl však připraven na vše, takže začal na sebe navlékat jégrovky, tepláky, oteplovačky, termofor a kdovíco ještě, jen aby neprochladl. Nás, finské otužilce, to ovšem nemohlo rozházet, tričko a kraťasy hravě stačí!

Jak je špatným zvykem Skeletu, těsně před oficiálním výkopem jsme byli na place stále jen my dva...Naštěstí se pak zjevil Martin, potom Fanda a Honza a mohlo se jít hrát. Petr se objevil asi vteřinu před úvodním hvizdem, Jirka dokonce až v průběhu mače, takže jsme začali ve čtyřech v poli. Do brány se postavil Martin, který měl prý horečku osmatřicet, ale přitom chytal s ledovým klidem! Stabilní gólmani totiž nedorazili. Lukáš se jako obvykle učí na státnice a Petřík jako obvykle strkal prsty kam neměl a naštípl si při tom fakáč. Nebudeme se radši ptát, kam ho strkal, divoch jeden. Ale nyní konečně k zápasu.

Tak první poločas, to byla naprosto příšerná holomajzna. Přihrávky nepřesné, všichni jen tak postávali, popoběhnout se nikomu nechtělo, a to jak na naší straně, tak u soupeře. Nicméně u soupeře to nepřekvapovalo, neboť jejich vyvinuté pivní mozoly svědčily sice o kvalitních trénincích ve výčepu, ale bylo jasné, že to nebudou žádní velcí sprinteři. Ale překvapilo mne, že se jejich příšerný styl přenesl na nás. Vždyť my ty pivasy máme menší, takže teoreticky jsme měli být pohyblivější, rychlejší a vůbec! No nebudu vás napínat, samozřejmě to byl taktický záměr, nejdřív soupeře ukolébat a vyčerpat ho, a teprve pak v druhé půlce udeřit. Což se taky naplnilo beze zbytku. Jediný, kdo to nepochopil, byl až příliš agilní Peťa, který dal gól již během první půle. Soupeř pak z víceméně ojedinělé akce vyrovnal...no dobře, nechal jsem mu trochu víc prostoru, než by bylo při té jeho otočce záhodno, ale já jsem vůbec nečekal, že ten míč trefí! A on ho trefil, a ještě tak blbě, že Martinovi v bráně to nějak divně proplulo mezi klepetama...No ale gól to byl, do „kabin“ se tedy odcházelo za stavu 1:1.

O přestávce jsme si to vyříkali jak tenkrát Vláďa Růžička v Naganu a šlo se na věc. Bylo jasné, že teď je rozdrtíme. A taky že jo! Agresivní nátlaková hra plná technických fines, no to jsi Petříku ještě neviděl! A pak to přišlo! Vedoucí gól, který byl klíčovým okamžikem zápasu! A dal ho jeden z mnoha nejskvělejších fotbalistů našeho týmu, ano, byl jsem to já! To bylo tak. Všiml jsem si, že jsme u naší brány získali míč. I vyrazil jsem do útoku. Zatím bez míče, očekával jsem, že mí skvělí spoluhráči vyvezou míč a předloží mi ho jako na podnose. A taky že jo. Pravda, po cestě jsem poněkud začal packovat a málem se zřítil k zemi, ale nějakým řízením osudu jsem (i když zcela vyčerpán) doklopýtal k soupeřově bráně, a už to tady bylo, Jirka mi to zprava přistrčil, já jsem uhodil nohou do míče a ejhle! Co byste řekli? Měl ho tam! No prostě zkušeně jsem to uklidil gólmanovi do protipohybu, co si budem povídat. No překvapil jsem sám sebe (i ostatní), to je fakt. Zejména tím, že po sprintu přes celé hřiště jsem nedostal infarkt. Ale zázračný večer ještě nekončil a zanedlouho přidal Peťa další kousek. To bylo tak. Klasický nápor v šestnáctce soupeře, ako hovorí naši bratia, ozajstná trma vrma, když tu náhle se odrazil míč někam k autu, prakticky podél brankové čáry. A tam stál právě Peťa. Všiml jsem si, že napřahuje a už se mi na jazyk drala jadrná nadávka, proč nepřihrává, když to přece z takového nemožného úhlu nemůže trefit! Nicméně Peťa to trefil naprosto neuvěřitelně, takové případy se stávají maximálně jednou za deset let! To už soupeři došly síly definitivně, hrozil pouze dlouhými nákopy, většinou mimo hřiště, případně zoufalými auty směrem do brány, které Martin spolehlivě boxoval do pryč. A nemohlo to dopadnou jinak, za chvíli padl čtvrtý gól. To bylo tak. V hlavní roli opět Peťa. V nepřerušené hře (!) zařval, že střídá. To soupeře zmátlo tak, že přestal na chvíli hrát a nevěděl, co se vlastně děje, nicméně hrálo se dál, protože Jirka, v té době na střídačce, se zcela správně nehrnul do hry a radši si vychutnával, jak Fanda potáhl po levé straně míč a naservíroval ho před bránu, kde pro Honzu nebyl problém zkušeně zasunout. Teprve pak Jirka vystřídal a přidal se k zástupu gratulantů. Pak se hrálo asi ještě 10 minut, ale jelikož Fanda musel ještě před koncem odejít na třídní schůzku, tak jsme už žádný gól nedali, aby mu nebylo líto, že o nějaký gól přišel.

A to je konec pohádky. Vlastně ještě ne, šli jsme pak na pivo. Tam se vyznamenala paní výčepní, která nejenže se tvářila, že neumí do pěti počítat, zjevně jí to fakt nešlo, a to ani s kalkulačkou...Při placení (6 piv a 2 klobásy) chvíli zuřivě bušila do kalkulačky, a pak zaskřehotala „to je nějaké divné, vyšlo mi to 582,- korun“. Tak jsem to paní spočítal (ještě že máme ty školy, hoši :) a teprve nyní je tedy konec pohádky. Ať žije SK Elet!