6. kolo hanspaulky

SK Elet vs. Sorbino 2:1 (1:1)

góly: Petr 2

sestava: kápo, Petr, Petřík, Fanda, Tonda, Martin, Honza, Hradišťák

hřiště: TKSPA

Po škvárových orgiích v minulých zápasech jsme se tentokrát přemístili na umělou trávu, takže jsme doufali, že konečně vyniknou naše technické kousky. Doufali jsme marně. Přechod na jiný povrch nám totiž ze začátku zápasu působil značné problémy, každý byl z Hagiboru zvyklý na roztodivné odskoky míče, ke kterým zde ovšem nedocházelo, což nás všechny mátlo. Tudíž úvod utkání nás zastihl v hlubokém útlumu. No možná za to taky mohl soupeř, neboť ze Sorbína se vyklubalo zatím nejkvalitnější a nejfotbalovější mužstvo, které proti nám letos zatím hrálo... Takže cca první čtvrthodinu jsme jen s údivem sledovalil, jak se na nás valí jeden útok za druhým, a hlavně jedna šance za druhou, ovšem Fanda Šíma si v bráně vzpomenul na svá mladická gólmanská léta a předváděl tisíce fantastických zákroků. Stabilní gólmanská jednička Lukáš se totiž nedostavila, a když se nedostavila i docházkově labilní dvojka, tj. Bohdan, musel do brány Fanda. Bohdan by tedy zasloužil za uši, protože místo zápasu šel se ženou do kina! To by se snad při troše dobré vůle dalo i pochopit, ale že šel na Star Trek, to se pochopit už vážně nedá. Star Wars bych mu odpustil, to bych šel možná i já, ale Star Trek??? Hanba!

Nu, aspoň mohl Fanda v bráně vyniknout. A tak že jo! Zatímco z našeho týmu se linuly výkřiky typu „Bacha! Záda! Obsadíme to!“, ze strany soupeře bylo slyšet ponejvíce „Ježíšmarjá!“, což bylo vždy poté, co Fanda chytil jasný gól. Soupeřovi útočníci z toho byli totálně mimo a samým zoufalstvím si trhali vlasy a chlupy z uší. Nikdo nemohl na Fandu vyzrát, a že těch hráčů bylo! Sorbíno totiž mělo šest hráčů na střídání, až nám z toho šla hlava kolem.

Z totální ofenzívy soupeře nám šla hlava kolem taky, až to dopadlo, jak to dopadnout muselo, a po jednom rohu či autu soupeře se dostal míč k na chvíli neobsazenému hráči a neštěstí bylo na světě. Radost soupeře však netrvala dlouho! Při jedné akci jsem vystřelil, míč lehce škrtl o nohu soupeře a skončil mimo bránu. Toho škrtnutí jsem si všiml jen já a onen postižený obránce, takže všichni si mysleli, že bude následovat odkop, ale soupeř sportovně přiznal teč a šli jsme kopat roh. Tak jsem ho kopl, Peťa si naběhl mezi statickou obranu a nekompromisně zavěsil. Inu, podej čertu prst, peklem se ti odvděčí! A tak skončil poločas.

V druhé půli se obraz hry už poněkud změnil. Sorbíno teda hrálo furt solidně, leč my jsme daleko pečlivěji bránili, takže soupeř se už zdaleka nedostával do tolika šancí. A jak byl soupeř stále nervóznější, že nemůže dát gól, tak se tlačil furt dopředu a nechával značně prostupnou obranu, čehož jsme drze využili! Při jedné akci jsem zhruba někde na půli hřiště přiťukl míč Tondovi, kterého to ovšem dočista zaskočilo, takže Tonda jen užasle pozoroval, jak mu míč proklouzl mezi nohama a mizí v dáli. V tu chvíli to vypadalo, že jde míč do autu a všichni tak trochu přestali hrát. Nikoli ovšem Peťa! Ten se zničehonic rozběhl, míč ještě dostihl v hřišti, udělal pár svižných kroků a zkušeně napálil míč podél gólmana na zadní tyč. Užasle jsme se s Tondou po sobě podívali, co že jsme to způsobili, stejně užaslý byl Peťa, o soupeři ani nemluvě. Vedení jsme si pak poctivě hlídali, zatímco zcela zoufalý soupeř se snažil střílet co to šlo, ovšem jak byli zoufalí, tak pálili většinou z naprosto nepřipravených pozic a střely tak končily ponejvíce v ochranné síti. Obrana soupeře byla naopak čím dál děravější, a ačkoliv jsme hráli proti nejfotbalovějšímu týmu, tak ještě se nám letos nestalo, abychom šli tolikrát sami na bránu. Tonda dvakrát, potom já, taky Martin se ocitl sám před gólmanem, jenže i gólman soupeře dokazoval, že v bráně nestojí nadarmo a pochytal, co mohl. Náš prešovský beton prokládaný brejky tak slavil úspěch, i když to vítězství 2:1 bylo teda hodně vydřené...

Po zápase se zdravé jádro vydalo hodnotit zápas do výčepu. Během cesty došlo k bouřlivé diskusi mezi Martinem a Petříkem, kteří se hádali, kdo z nich šel na zápas blbou cestou, přičemž oba šli tou samou... Bylo vidět, že hráči jsou po zápase velmi vyčerpáni, což se odráželo i v jejich myšlenkových kotrmelcích,celé to svojí absurdností připomínalo Monty Pythony v nejlepších letech. Cestou přes Stromovku Martin zjihl a vzpomínal na svá dětská léta, která zde prožil, ukazoval nám mnohá památná místa, např. okno na své střední škole apod., až jsme dorazili Na Slamník, kde však bylo vyprodáno, tudíž jsme se přemístili do pivnice V Bubendě, kde, jak Martin spokojeně konstatoval, se vůbec nic od jeho středoškolských let nezměnilo. To dokazovala i nepřítomnost pisoárů na hajzlíku, klasický smradlavý žlábek mi málem vhrkl slzy do očí, jak jsem se zasnil nad tou hospodskou poezií 19. století... Nebo to byl možná ten čpavek linoucí se ze žlábku... Každopádně hodnocení zápasu bylo výživné, když po třetím pivu Peťa prohlásil, že přišel fakt jen na jedno, tak Martin prohlásil, že se jedná o teambuilding, v jehož rámci následovalo další pivo. I na tomto hřišti jsme podali hodnotný výkon.