Není pohár jako pohár

Finále českého poháru (Pohár České pošty či jak se to jmenuje) mezi Spartou a Plzní jsem si jako správný fotbalový fanoušek nemohl nechat ujít. Zvláště když nametení ultras, jedoucí v natřískané tramvaji na stadion, slibovali hodnotný peltavenský zážitek. Ovšem až do Edenu jsem s nimi nejel, vystoupil jsem o pár zastávek dřív, abych mohl zápas sledovat před velkoplošnou obrazovkou v jisté pivnici.

Ke stolu jsem zasedl již drahnou chvíli před tímto finále, leč fotbalově na suchu jsem nezůstal – v televizi právě probíhalo finále anglického poháru (F. A. Cup) mezi Arsenalem a Hullem. Běžela 20. minuta a Hull již vedl 2:1. Zdálo se, že jsem promeškal hodnotný začátek! Naštěstí i v dalším průběhu mače bylo na co se dívat. Vyprodané Wembley (89 345 diváků!) vytvářelo fantastickou kulisu, Arsenal se hnal za vyrovnáním, ofenzivní fotbal bez jediné vteřiny nějakého hluchého místa – zkrátka fotbalová lahůdka pro každého fanouška.

Když rozhodčí v Anglii odpískal poločas, vrchní ihned přepnul na jiný kanál, kde konečně začalo finále i mezi Plzní a Spartou. Kontrast mezi oběma utkáními však nemohl být větší… Jak co se týká kvality hry (celkem nuda), tak hlavně atmosféry. Díky pitomému počasí (hustě pršelo) a ještě pitomějšímu opatření fotbalové asociace, která zamezila prodeji lístků na podélné tribuny z obavy před chuligány, byl stadion poloprázdný, atmosféra veskrze žádná. Navíc se fanoušci na protest dohodli, že do 30. minuty nebudou fandit… Z nudy mne naštěstí vysvobodili angličtí fanoušci v hospodě, kteří si na vrchním vymohli přepnutí zpět na Arsenal s Hullem. Po dvacetiminutové nudě v Edenu to byl učiněný balzám na duši i na oči, navíc napínavý. Arsenal dlouho nemohl vyrovnat, ale nakonec se mu to zdařilo a vynutil si prodloužení, ve kterém jedenáct minut před jeho koncem rozhodl, vyhrál 3:2 a po devíti letech opět získal nějakou trofej. Když Tomáš Rosický před osmi lety do Arsenalu přišel, asi sám netušil, že u mužstva s takovými ambicemi bude na jakoukoliv trofej čekat tak dlouho…

Vrchní, vědom si kvality finále českého poháru, se ani nenamáhal na něj přepnout a rovnou zapnul finále německého poháru mezi Bayernem a Dortmundem. Když jsme však zjistili, že se v Edenu kopou penalty, tak to milostivě přepnul. Tudíž jsme mohli sledovat pekelně dlouhý rozstřel, který pro Spartu rozhodl až v 10. sérii (!) Pavel Kadeřábek. Škoda, mohlo dojít i na gólmany!

Když to shrnu, strávil jsem finále českého poháru tím nejlepším možným způsobem, tedy tím, že jsem sledoval finále poháru anglického… Ať žije český pohár!