4. kolo hanspaulky aneb Fotbalový pravěk

Jako praví fanoušci fotbalu jste jistě viděli nějaké obrázky z prvopočátků fotbalu u nás. Zažloutlé snímky z konce 19. století, na kterých studenti v oblecích prohání pumlíč na udusaném plácku někde mezi stromy...Na každého ihned sedne nostalgie!

Když jsem dorazil na hřiště TJ Zlíchov, kde jsme měli odehrát další hanspaulský mač, měl jsem pocit, že jsem se přenesl v čase právě někam do počátků éry fotbalu – udusaný hliněný plácek, na jedné straně chátrající dřevěný plot pamatující c.k. mocnářství, vše umístěno šikovně v kopci...Káďa-Pešek by se tu jistě cítil jako doma. Skutečně jsem měl pocit, že na tomto „hřišti“ se odehráli první líté mače na konci 19. století a od té doby bylo toto místo z pietních důvodů nezměněno. K pietnímu charakteru místa přispíval i hřbitov, ležící v těsném sousedství hřiště. K místnímu kolorytu přispívala též jakási dřevěná budka neurčitého stáří a neurčité funkce, nejnovějším artefaktem zde byl tlející válec, který zde před několika desítkami let sice někdo přivezl, aniž by ovšem soudě dle terénu hřiště aspoň jednou uválcoval.

Po příchodu na mne ovšem nesedla nostalgie, ale nejdřív překvapení, přímo úžas, a hned poté hrůza. „Na tomto máme hrát? Na tomto se dá vůbec hrát?“ Hřiště totiž vypadalo, že se v něm pravidelně rochní divoká prasata. Když jsem se pak v průběhu zápasu na tom hřišti rochnil já, pocity jsem měl všelijaké. Nevím, co na tom rochnění ta prasata vidí?!

Nebyla to ovšem jediná věc, která mne překvapila. Nejpřekvapivější byla skutečnost, že již 10 minut před výkopem nás bylo pět, čili hratelný počet. To jsem snad ještě v životě nezažil! Většinou se totiž čeká právě na nás...A nakonec nás bylo osm! Dva na střídání! Neuvěřitelné! Ale dosti plkání, věnujme se zápasu.

No co vám mám říkat, byl to děs. Rozorané rochniště se stávalo čím dál rozoranějším, rýhy byly hlubší a hlubší, o poločase jsem navrhoval, ať se ty nejnebezpečnější části hrací plochy oblepí takovou tou policejní páskou se zákazem vstupu, protože to bylo fakt o zdraví. Není divu, že na takovém terénu měli potíže úplně všichni, od urostlých obránců až po nás, vytříbené techniky, kterými se náš mančaft vysloveně hemží! Říká se, že lehčí hráči menších postav to mají na podobných terénech snazší. Hovno! Já jak mám těžiště tak nízko (proklatě nízko u pasu!), tak jak bylo to pole rozorané a byly v něm doslova díry, tak jsem po většinu zápasu měl těžiště vysloveně pod úrovní terénu! A to se hraje blbě...Občas na mne šla přihrávka, ale než jsem se vyhrabal ze zákopu, míč byl pryč! No katastrofa! Občas se tedy míč skutálel někam ke mně do důlku, ale jak se tak různě na nerovném terénu odrážel, tak kolikrát jsem dal sám sobě jesle apod. Dlužno dodat, že podobné problémy se zpracováním míče jsem měl nejen já. A to nemluvím o přihrávkách, ty na tomto terénu byly naprosto nevyzpytatelné. Tím pádem náš koeficient nepřesných přihrávek, sám o sobě již beztak dost vysoký, se ještě umocnil, a to rovnou na čtvrtou. Vůbec nechápu, jak jsme i přesto mohli vsítit čtyři góly. To bylo pozitivní! Méně pozitivní bylo, že soupeř dal branek pět... Ano, ti bystřejší již začínají tušit, jaký byl výsledek zápasu.

Jednotlivé góly snad ani nebudu komentovat, i když to Tondovo zkušeně zakončené sólo vyvolalo bouři nadšení, stejně jako Martinovi dva kousky a polovlastní gól soupeře, jehož gólman si srazil do brány Fandův centr z rohu. Bohužel i my jsme kontrovali vlastňákem, nepovedenou střelu soupeře Fanda Šíma zkušeně tečoval do vlastní brány. Je pro něj asi jen slabou náplastí útěcha, že byla vlastně střelec vítězné branky...

Dlužno dodat, že soupeř byl přece jen o něco lepší, ale zase moc nebránil, šance jsme měli...No nám ta obrana taky dost haprovala, připomínalo to občas takový ten hurá fotbal, všichni za míčem do útoku, inu, fotbalové 19. století! Duch hřiště se přenesl i na naši hru! Paradoxně nám uškodilo, že jsme měli 2 hráče na střídání, protože při té fluktuaci na hřišti docházelo právě k chaosu v taktickém rozestavení, Jarda Hřebík by z nás asi dostal infarkt. Aspoň jsme byli svědky útočné kopané, kdyby se hrálo na regulérním hřišti, tak by patrně padlo několik desítek branek! K příšerné úrovni zápasu přispělo i množství faulů, plynoucích jednak z demence soupeřových hráčů, dále z terénních nerovností a marné snahy zasáhnout poskakující míč, a dále též z demence rozhodčího, což zejména Fandu rozčilovalo naprosto neuvěřitelně, až to chvílemi vypadalo, že dá sudímu poznámku do žákovky.

Ale dosti srandy, pravda je, že v životě jsem z fotbalu neodcházel tak otrávený jako nyní. Nikoli proto, že jsme prohráli, ale proto, že tohle nemělo s fotbalem nic společného....Naše všeobecné znechucení bylo takové, že jsme ani nešli do hospody....stejně široko daleko žádná nebyla. Cestou domů ze mne ovšem zpruzenost začala vyprchávat, naopak žízeň jsem měl stále větší, takže to nemohlo dopadnout jinak, ano, hádáte správně. Právě ve výčepu dopisuju tyto řádky, musím ovšem končit, začíná Liga mistrů. No chtěl bych vidět, jak by hráči Chelsea a Liverpoolu obstáli na tom zlíchovském brambořišti. To by Drogba čuměl!

Sportu zdar, fotbalu zvlášť, Zlíchov nevermore!

A na závěr trochu statistiky:

SK Elet – Válcovna plechu FC 4:5 (poločas 2:1)

sestava: Fanda R., Fanda Š., Tonda, Honza, Martin, Lukáš, Petr a já

góly: Martin 2, Tonda 1, Fanda 0,5 :)