Slávistický titul

S mírným odstupem se musím ještě zmínit o události, která se nám, slávistům, stává maximálně jednou za deset let! Mistříííííííí! Můj neochvějný optimismus sice cca 3-4 kola před koncem kapánek zavrávoral, ale po "sofistikovaném" rozboru posledních kol (viz jeden z mých minulých příspěvků) jsem stejně tušil, jak to dopadne. Dodnes nepochopím, proč všichni tak podceňovali Brno a Baník a brali vítězství Sparty za hotovou věc.
Stále čím dál tím víc přemýšlím nad koupí permanentky na Slavii na příští sezónu, protože na tom novém stadiónu budou ty zápasy jeden větší zážitek než druhý. Už to vidím, jak to tam šolíchaj ti kucí vopálený!

9. kolo hanspaulky

9.kolo hanspaulky – SK Elet vs. Panika Praha FC B 7:2 (2:1)

sestava: Martin, Petr, Petřík, Tonda, Fanda Š., Honza, Lukáš a já

góly: Martin 4, Petr 2, Petřík 1

hřiště: Novoborská

Předehrávané 9. kolo hanspaulky jsme odehráli opět bez kapitány Fandy, navíc chyběl i druhý cholerik Bohdan. Nad hřištěm se tak po celý zápas vznášel jen klid a mír a naši duševní vyrovnanost by nám mohl závidět i Buddha. Po celý zápas tak rozhodčí nemusel pískat snad jediný faul! Pískal jen góly a asi 2x ruku, jinak jen čuměl, jak nám to hezky jde!

Pravda, naší duševní vyrovnaností poněkud otřásl poměrně nechutný déšť, který nás zkrápěl během celého zápasu, na druhou stranu, naše líce byly rozjasněny skutečností, že hrajeme na umělce na jednom z nejhezčích hanspaulských hřišť. Což se rázem odrazilo i na výkonu! Neboť konečně jsme mohli plně využít naše technické, rychlostní, taktické a vůbec všechny další herní předpoklady, a že jich máme! No dobře, to trochu přeháním...trochu hodně...Taky nám pomohlo to, že soupeř nám nechával dost prostoru, a to, že byl v tabulce poslední a získal dosud jen tři body, hovoří za své. Ale nyní již k zápasu.

Aniž bych se chtěl chválit, tak naši kanonádu jsem odstartoval já. Je mi to až trapné, ale je to tak. Moje šikovné ručičky, jinak obě levé, totiž měly svoji světlou chvilku, a když jsem házel aut, tak jsem ho hodil tak šikovně před soupeřovu branku Martinovi do běhu, že pro Martina již nebyl problém zkušeně hlavou uklidit míč do sítě. To běžela snad třetí minuta. Již o minutu později jsme si to celé zopakovali, tentokrát to šlo těsně vedle, ale svědčilo to o tom, že soupeřova obrana dnes nebude nejdůslednější. Což všechny povzbudilo, zejména pak Martina, který zanedlouho přidal i druhý kousek. Pravda, pak soupeř drze snížil! Prostě minimálně jednou za sezónu dostanem gól přímo z autu...Tak skončil poločas, a po něm přišla nejsvětlejší chvíle našeho týmu v této sezóně.

Nejdřív teda Peťa pokazil střelu, do které mu stačil skočit obránce, ale skočil do ní tak šikovně, že od něj odražený míč po hezké balistické křivce přeskočil gólmana a zapadl do brány. Peťa jen kroutil hlavou a zoufal si, že když už jednou dá gól, tak takový úděsný...Chuť si Peťa spravil ovšem o pár minut později, kdy vystihl nepřesnou rozehrávku soupeře, udělal kličku gólmanovi a zasunul do prázdné. Sebevědomí všech našich hráčů poletovalo v tu chvíli velmi vysoko a každý předváděl oku lahodící akce. Jen to zakončení, co Fando? Zatímco většina týmu ovšem v zakončení nevystoupila ze svého stínu, tak Martin si vzpomněl na doby, kdy byl nadějný, mladý a neklidný a za chvíli dovršil hatrick! Vítej, zlatý hatricku, volali jsme radostně! Martinovi to však nebylo dost a stihl přidat ještě čtvrtý gól, čímž si ovšem pokazil hatrick. Co do výčtu všech gólů musím zmínit ještě Petříka. Chvíli před tím, než dal gól, jsme se sešli s Petříkem na střídačce, kde jsem mu sdělil, že mám pro něj jistá kvalitní cédéčka. Když jsem mu oznámil, že jde o Evu a Vaška, tak ho to tolik vzrušilo, že začal pak nadrženě létat po hřišti jako za mlada a své úsilí korunoval gólem. Aspoň nyní všichni víme, jak Petříka motivovat. Dlužno dodat, že ta cédéčka jsem mu pak stejně zapomněl dát...

Bohužel jsem se nemohl zúčastnit pozápasových oslav, které v poslední době bývají velmi veselé a hodnotné, musel jsem totiž spěchat na jinou akci, nicméně předpokládám, že neméně kvalitní výkon předvedli hoši i v přilehlém restaurantu. Ať žije SK Elet a jeho sedm kulí jako v Sarajevu!

7. kolo hanspaulky

7. kolo hanspaulky SK Elet – Inter Bubeneč 0:2 (0:1)

sestava: Fanda Š., Bohdan, Martin, Petřík, Petr, Honza, Lukáš, Jirka a já

hřiště: Pankrác

góly: nikdo!!! no fuj!

Tento zápas jsme odehráli bez svého stabilního kapitána Fandy, který si odjel léčit nervy, pocuchané naší zběsilou hrou, na školu v přírodě. Jeho místo hlavního cholerika tak zastoupil ztracený syn Bohdan. Nutno dodat, že úspěšně.

Úvod zápasu připomínal fotbal jen částečně, z naší strany to vypadalo spíš jako hra na honěnou, neboť soupeř nám ani za nic nechtěl půjčit míč. Tak jsme tam zmateně pobíhali, v podstatě to bylo takové intenzivnější pokračování rozvičky ve stylu „práce bez míče“. První dotek s míčem tak měl patrně Lukáš, když ho vytahoval cca v 5. minutě z branky.

Až pár dní po zápase jsem zjistil, že jsme vlastně hráli o 3. místo, neboť soupěř byl tou dobou v tabulce třetí a náš tým pátý, a to o pouhý bod. Bohužel začátek zápasu zdaleka tak vyrovnaný nebyl...

Kdo by si ovšem vsadil po onom vedoucím gólu soupeře na jeho jasné vítězství, byl by věru překvapen a zklamán! Hra se totiž kupodivu začala vyrovnávat a i když první půlka byla furt dost děsná, tak zejména v druhé půli soupeř kolikrát nevěděl, kde mu hlava stojí! Ne že bychom soupeře nějak drtili, hra byla poměrně vyrovnaná, nicméně u našeho týmu se objevila jedna věc, do té doby nevídaná – hráči začali běhat, nabíhat si do prostoru apod.! Soupeř díky našemu vířivému pohybu začal dost zmatkovat, zejména v obraně, a vyrovnávací gól visel na vlásku! Kolikrát k onomu vytouženému gólu chybělo fakt málo, sotva několik metrů! Ani zaboha jsme totiž nebyli schopni trefit branku...Všechny nadějné šance, kolikrát krásné akce na jeden dotek, byly zakončené střelou sice skvostnou, leč nepřesnou. Někdy míč minul branku snad o 10 centimetrů, kolikrát taky ovšem o10 metrů...

Závěr zápasu už jsme hráli vabank, a výsledek se dostavil, dostali jsme chvíli před koncem z brejku druhý gól a bylo hotovo. Utrpěli jsme nejhorší porážku v sezóně, o dvě branky!

Nějak nám to letos nestřílí...nejlepší střelci týmu mají po sedmi zápasech na kontě pouhé tři branky, což není mnoho...Paradoxně po polovině soutěže jsme pátý nejlépe střílející tým ligy....

Zatímco jindy býváme nasraní kolikrát i po vítězství, teď to po zápase bylo přesně naopak. S předvedenou hrou jsme byli totiž celkem spokojeni, úsměv na lících se navíc znásobil po odchodu do místního výčepu, kde Bohdan práskl na Lukáše, že má dnes narozky. Slavili jsme ovšem decentně (vždyť jsme taky slušní hoši, ne?), a nakonec se všichni rozprchli, až jsme tam zůstali s Martinem sami dva. Ostatní však mohou jen litovat, že odešli dřív, neboť vrchol večera měl teprve přijít.

Přisedla si k nám totiž ona babča výčepačka a její trochu navalený kunčoft a počali s námi rozmlouvat. Dialog s nimi by snad nevymysleli ani Monty Pythoni... Celou dobu jsem se bál, že si cvrknu smíchy, neboť to bylo fakt neuveřitelné, co do nás hustili. Nejdřív onen dědek vážně prohlásil, že aby se nám lépe hrálo, tak že hřiště poseče, zapomínaje, že hřiště je škvárové...Když jsme si postěžovali, že jsme prohráli, tak mudrlant se zamyslel, načež pronesl, že to příště zařídí a soupeři zvětší branku. Zaskočila ho ovšem poznámka o poločasovém střídání stran a tedy i branek. Dumal ovšem jen chvíli a perlil dál, babča svým chroptivým smíchem dotvářela iluzi totálního surrealismu. Vrchol večera pak přišel v okamžiku, kdy Martin v návalu citu prohásil o paní výčepačce, že je víla.“Ty vole ty máš snad šedý zákal, to snad není možné,“ kontroval dědek, když Martina slyšel, a to jsme se už radši zvedli a odkráčeli do pryč, neboť hrozilo protržení bránice od neustálého chechtání.

Takže hoši, příště soupeř bude mít větší branku, tak hleďte konečně dát gól!

Slavnostní otevření Edenu

Tak jsem se my, slávisti, konečně na stará kolena dočkali! Nový stadion stojí, tráva se na něm zelená, smrad z čerstvě natřených barev ještě nevyvětral, prostě idyla každého fanouška Slavie! No nemohl jsem u slavnostního otevření chybět! Zvláště když jsem se nezúčastnil slavnotního otevření stadionu v Hradišti v roce 2003 a neviděl jsem tak tu velkou slávu a vítězství 3:2 nad Borusiií Mönchengladbach. O důvod tedy víc užít si otevření nového slávistického stadionu! Z mých milovaných mančaftů teď už zbývá otevřít nový stadion našeho hanspaulského týmu SK Elet...To jsem zvědavý, jestli se někdy dočkám! Tak pár stavařů v týmu máme, nemusel by to být takový problém...S povrchem hrací plochy bych si taky starosti nedělal, stačí si vzpomenout na poslední zápas ve Stodůlkách a navštívit prodejnu koberců...V podstatě tedy zbývá již jen vybrat to správné místo! Ale než ho vybereme, pojďme tedy do Edenu.

Na místo činu jsem vyrazil s Peťou, kterému jsem svěřil nákup vstupenek přes internet, což jsem zjevně neměl dělat, neboť Peťa, zjevně rozrušený z toho stadionu, koupil 2 lístky pod sebe a nikoliv vedle sebe, což nám pak při zápase trochu ztěžovalo komunikaci. Mimochodem lístky stály 500,- a 700,-, což se obávám, že organizátoři trochu přepískli a kvůli tomu nebylo vyprodáno, a došlo tak jen necelých 15 000 diváků (celková kapacita je 21 000).

Nicméně bohatě to stačilo na to, aby u každého výčepu byla nehezká fronta, či spíš chumel lidí, a každý se dožadoval mnoha piv a dalších pochutin. Těch byl teda poměrně široký výběr, od řízečků peřs bramboráky apod., bohužel pořadatelé ve snaze rozšířit sortiment si neuvědomili, že jediné a správné fotbalové jídlo je poctivě osmahnutá a lehce připálená grilovaná klobáska, takže v podstatě všichni fanoušci chtěli jen klobásky, což se záhy ukázalo býti nedostatkovým zbožím. Bohužel jsme na to doplatili i my, neboť když jsme přišli na řadu, tak se ukázalo, že první várka klobás prostě došla a museli bychom čekat aspoň čtvrt hodiny na další...Hořce jsme zaplakali i ukojili svůj žal mocným douškem chmelové many. Mimochodem, pivo mají za 35,- (desítka Gambáč), ale ve snaze nalákat lidi na různé množstevní slevy měli akci „2 piva za pade“, což bylo hned přijatelnější. Nedostatek klobás jsme nakonec museli trapně řešit hot-dogem nevýrazné chuti (takový ten kuřecí-sójový párek, co v životě neviděl maso); už se těším až si v sobotu spravím chuť na Slovácku poctivou klobáskou! Prostě gurmánský zážitek se v novém Edenu nekonal, ale naštěstí to bylo to poslední, co šlo kritizovat.

Samotný stadion je totiž naprosto fantastický – sedačky jsou hned u hřiště, nikde žádné zábrany, střecha je řešena naprosto unikátně, takže ji nepodpírá žádný sloup bránící ve výhledu – prostě paráda! Nu posadil jsem se a sledoval ten červenobílý cvrkot kolem a bylo věru na co se dívat, neboť dobrá polovina fanoušků měla dresy či aspoň šály či jiné propriety a od začátku bouřlivě fandila.

Kolem sedmé počalo slavnostní zahájení a po nezbytném řečnění a představování všech klíčových lidí, kteří se zasloužili o stavbu (mj. Leška jako jediný opět sklidil místo ovací pískot), přestřihl Vláďa Šmicer slavnostně pásku a na pažit mohli vyběhnou první borci – slávistická přípravka! Prckové jen o málo větší než míč si to zjevně užívali, a když jsem viděl, jak jim to jde, tak jsem si smutně uvědomil, že už v tomto jejich věku mají někteří z nich lepší kopací techniku než náš hanspaulský tým...

Samotný hlavní mač – zápas mezi Slavií a univerzitním týmem Oxfordu – byl hra kočky s myší (konečný výsledek 5:0), ale o to vůbec nešlo. V dresu Slavie se kromě současných hráčů objevila i řada bývalých hráčů (největší aplaus sklidili Kuka, Berger a Suchopárek) a všichni si to vysloveně užívali, stejně jako fanoušci, kteří fandili jak o život, no prostě atmosféra na hony vzdálená ztichlé atmosféře ponurého Strahova. Zvažuji na příští sezónu nákup permanentky, neboť mám pocit, že na takovém stadionu nelze hrát cokoliv jiného než naprosto úžasné zápasy! Ano, já vím, hráči Slavie mne brzo vyvedou z omylu, ale stejně...

6. kolo hanspaulky

6. kolo hanspaulky – SK Elet – CFG Suchdol 2:1 (1:0)

sestava: Fanda R., Fanda Š, Tonda, Martin, Petr, Petřík, Lukáš, Honza a já

góly: Martin, Petřík

Kdybych měl hodnotit tento zápas velmi stručně, tak bych musel konstatovat, že svojí kvalitou toto utkání splňovalo veškerá náročná kritéria moderního antifotbalu. Pohyb připomínal spíš pomalé parkování postarších vozidel (tzv. doprava v klidu), akce byly zbrklé, přihrávky nepřesné...Sám jsem se na této kvalitě podílel převelice a kdyby se známkovalo jako ve Sportu, dal bych si tak minus trojku. No nesmějte, mám pocit, že jen málo z nás by se ve známkování přehouplo do kladných hodnot. Naštěstí ovšem víme, kdo za to může. Ano, správně, může za to terén.

Hřiště ve Stodůlkách je totiž tvořeno něčím tak neuvěřitelným, až to není možné. Avizovaná umělá tráva totiž není nic jiného, než soustava vyřazených koberců. Pravděpodobně při modernizaci blízké školy došlo k vyřazení starých prošlapaných koberců z jednotlivých kabinetů a zatímco nyní učitelky brouzdají bosými nožkami v persiánu, my chudáci fotbalisti musíme týrat své okončetiny na tom příšerném jekoru či co to je. Aspoň že je ten koberec zelený, taky mohl být červený s puntíkama...No a právě hra na koberci způsobila, že hráči se vůbec nesoustředili na fotbal, ale duchem byli všichni zjevně v prodejně koberců a přemítali, zda-li domů nekoupit nějaký nový kobereček! Naštěstí soupeř byl z toho konsternovaný úplně stejně a hra podle toho vypadala. Kdybych byl divákem, spáchám o přestávce harakiri.

Tak ne že bychom se nesnažili. Některé akce byly vskutku povedené, chybělo jim třeba jen několik posledních finálních přihrávek! A když se přihrávky povedly, vždycky to někdo (např. já) zazdil. „No, když to nejde přihrávkama, musí to jít jinak“, řekl si nejspíš v duchu Martin, vzal si míč a počal se probíjet k soupeřově bráně. Zatímco všichni čekali na Martinův vyhlášený tah na bránu, tak Martin všechny zaskočil tím, že začal kličkovat jako zajíc v poli při honu. Příliš jsme tomu nevěnovali pozornost, protože bylo jasné, že dřív nebo později míč ztratí. To samé si myslel zjevně i soupeř, který udiveně sledoval, jak Martin postupně zvládl slalom kolem tří hráčů soupeře a před brankářem nezaváhal a procpal míč až do sítě. No nevěřili jsme vlastním očím, protože takové sólo se stává, jak by řekl docent Chocholoušek, maximálně jednou za deset let. To byla ovšem jediná světlá chvíle zápasu, poté hra opět upadla do podprůměru.

V druhém poločase to nebylo o nic lepší. Za zmínku snad stojí krásná Martinova hlavička do břevna, která se odrazila ke mně a přede mnou zívající prázdná brána mne zaskočila natolik, že jsem ji překopl. Prostě děs. Stále jsem byl mimo z toho koberce a ostatní jakbysmet. Dokonce ani vyhlášený cholerik Fanda tentokrát nijak nedával průchod svým emocím a v duchu asi počítal, kolik metrů čtverečních toho krásného koberce by měl koupit. A sami uznáte, že pokud se ani Fanda nerozčiloval, tak to už je fakt nějaké divné.

Když tu fotbalovou hrůzu viděli oba gólmani, tak se rozhodli pobavit diváky aspoň oni. Nejdřív zaúřadoval náš gólman Lukáš. Soupeř někde od půlky poslal zoufalý centr před naši bránu, široko daleko přitom žádný jejich útočník, a právě to patrně to psychicky rozhodilo Lukáše natolik, že místo snadného stažení míče ze vzduchu začal nechtěně předvádět etudu pro dvě ruce a jeden neposlušný míč, který ne a ne zkrotit, až se ten míč octl v naší síti....Nebyl ovšem všem dnům konec, neboť když to viděl soupeřův gólman, tak se rozhodl, že taky vstoupí do historie. Víceméně hned po rozehrání po našem obdrženém gólu se míč nějak dostal právě k soupeřovu gólmanovi, když tu se rozhodl jít Petřík nejen naproti svému štěstíčku, ale i naproti právě tomu gólmanovi. Ten jak uviděl před sebou vousatého pána, tak se lekl, zpanikařil a snažil se zoufalým odkopem dopravit míč do bezpečí. Svým mocným odkopem ho ovšem dopravil pouze do bezpečí Petříkova hrudníčku, od kterého se míč odrazil do brány...No čuměli jsme jsme ještě víc než při tom předchozím gólu, i přes obdržený gól se smál i soupeř, neboť to se hned tak nevidí. Kupodivu až tato povedená taškařice nás trochu nakopla a ke konci už jsme začali i trochu běhat a vypadalo to chvílema přece jen jako fotbal a ne pouze jako kopaná. Ale sotva jsme se konečně rozběhali, rozhodčí odpískal konec a my tak stejně jako před týdnem mohli slavit vítězství, které jsme utrpěli.

Za zmínku snad stojí ještě to, že od té doby, co hraju za SK Elet, to bylo poprvé, co jsme měli 3 hráče na střídání! Pamatuju doby, že jsme kolikrát bývali 3 hráči celkem, natož na střídání...Každopádně nás prostě zjevně čekají světlé zítřky a mnoho dalších světlých zážitků, zejména pak světlých desítek, kterými jsme se jako vždy po zápase občerstvili. Sportu zdar!

O optimismu a nevěřícím Tomášovi

Jsem nechutný optimista. Pokaždé toužebně očekávám, že můj oblíbený mančaft zvítězí, dosáhne na titul či přinejmenším alespoň nesestoupí. Musíte uznat, že jako slávista to mám s tímto přístupem poněkud těžké.

Před uplynulým víkendem jsem však byl opět optimista a drze jsem během fundovaných hovorů o fotbale Peťovi tvrdil, že Sparta doma prohraje s Brnem a Slavia vyhraje v Olomouci. Peťa, slávista-pesimista, se na mne díval, jako bych se pomátl. Jako třešinku na dortu jsem ještě dodával, že Slovácko konečně prolomí smůlu a konečně zase jednou zvítězí. Že já blbec jsem si nevsadil! K mému nezměrnému údivu totiž všechny výsledky vyšly přesně tak, jak jsem si přál. Pravda, Slovácko mne napínalo do poslední chvíle a ten gól na 2:1 dalo ve třetí minutě nastavení...Ale když vyhrálo, tak už jsem věděl, že ten víkend nemůže dopadnout špatně a s chutí jsem se posadil před obrazovku, abych sledoval zápas mezi Spartou a Brnem.

A jako všichni ostatní jsem byl zcela konsternován, když si Řepka spletl již ve 25. vteřině zápasu sport a zahrál si s Bestou vybíjenou. „Zásah!,“ pomyslel si radostně Řepka, když trefil míčem Bestu do obličeje a jistě očekával, že jako vždy při správné vybíjené půjde Besta ze hřiště, když tedy dostal zásah. No nevěřil pak vlastním očím, že musí jít ze hřiště on! To je tak, když trenér hráčům zapomene říct, že uz skončila předzápasová rozcvičovací vybíjená a začal zápas; takže za všechno vlastně může trenér Bílek. Na druhou stranu se dá při troše dobré vůle předpokládat, že to hráči sami rozpoznají, ale jak vidno, spoléhat se na to nedá! Jako slávista a fanoušek Brna jsem se musel smát, když jsem to viděl. Pravda, podobně nevěřícně jsem se smál i při derby, když Kalivoda dostal podobně dementní červenou, ale přece jen, mé pocity byly tehdy poněkud jiné. Každopádně Tomášovi za všechny slávisty děkuji a posílám hezkou písničku, konkrétně starý diskohit Maniac, který je pro Tomáše Řepku jako šitý na míru.

Další scénář ligy je víceméně jasný. Sparta doma prohraje s Baníkem, Slavia remizuje v Boleslavi, a i když pak v posledním kole oba týmy vyhrají a budou mít stejně bodů, tak Slavia získá titul díky lepšímu vzájemnému zápasu. Já jsem vám říkal, že jsem nechutný optimista...

5. kolo hanspaulky

5. kolo – 30.4.2008 - SK Elet vs. VZ 2:1 (1:1)

sestava: Fanda R., Fanda Š., Tonda, Petřík, Jirka, Martin a já

V 5. kole nám bylo zavítat na hřiště strašnického Junioru. Matně jsem si vzpomínal, že je tam nějaké udusané hliněné hřiště a děsil se předem zlíchovské recidivy. Naštěstí povrch byl oproti zlíchovskému pískovišti diametrálně jiný, udusaný jako mlat a celkem rovný, a co víc, hřiště bylo hodně velké, prostě takový hanspaulský Nou Camp. Oproti některým mrňavým pláckům to má výhodu, že hra není tak kontaktní, naproti tomu se člověk víc naběhá a rychleji mu odejdou síly, čehož jsme byli v druhém poločase zářným příkladem.

Nicméně soupeř disponoval převážně postaršími ročníky, takže bylo jasné, že ani oni žádní velcí sprinteři nebudou. Bohužel tam však měli nějakého juniora, který nejenže byl nechutně rychlý, navíc měl i skvělou techniku, a a nebudeme si nic nalhávat, ten si na hřišti dělal co chtěl a z nás dělal občas pěkné blbce. Jeden můj známý z dob kolejních fotbalových mačů má na takové hráče dobrý recept! Vždycky když došlo k takové situaci, kdy si z nás nějaký technik dělal srandu, tak onen známý vždy jen suše procedil „zvýšíme pokos“ (ano Pavlíku, myslím tím tebe) a při nejbližší příležitosti kvalitním skluzem přes haksny sebral onomu technikovi vítr z plachet a chuť do hry. Podotýkám ovšem, že zcela čistě, žádný prasácký zákrok bez míče! Vždycky šel napřed míč, a až pak soupeřovy nohy. A byl klid.

Bohužel v tomto zápase to aplikovat nešlo. Jednak jsme strašně slušný tým, který ještě nikdy nikoho nezfauloval, ale hlavně hlavně ten týpek byl tak rychlý, že jsme ho nestačili ani faulovat! Kolikrát bylo vidět, že noha našeho obránce jako ostrá kosa prosvištěla vzduchem, leč marně, onen rychlík již mizel v dáli! Kupodivu gól nedal, ačkoliv asi 3x nastřelili tyč nebo břevno...Ale dosti chvály soupeře, věnujme se chvále našeho týmu!

No tak ze začátku bylo celkem co chválit. Občas se povedla akce na pár doteků až k bráně soupeře, no radost se na to dívat! Radost byla ovšem vždy vystřídána zoufalým povzdechem, neboť ony hezké akce jsme vždycky nějak úspěšně zazdili. Hlediště vždy jen zašumělo! Prostě jsme to vždycky překombinovali a snažili se to hrát až do kuchyně. Šance jsme si vytvářeli jak na běžícím pásu, a to i přes moji nechtěnou sabotáž, neboť zpočátku mi to vůbec nešlo, míče mi odskakovali od nohy, teprve až po 10 minutách jsem byl schopný solidně přihrát, a po dalších 10 minutách už jsem byl schopný dokonce přihrát i spoluhráči, no prostě pomalu jsem se do toho dostával. Ale než jsem se do toho dostal, udeřil soupeř, který nám uštědřil lekci z efektivity – dva jeho hráči si vyměnili párkrát míč, proběhli mezi námi jako mezi slalomovými brankami a neštěstí bylo na světě. Někteří hráči to psychicky těžce nesli a Petřík dokonce z toho dostal běhavku a byl nejčastěji střídajícím hráčem, neboť vždy po chvíli pohybu na hřišti rozpumpoval peristaltiku natolik, že musel zase střídat. Občas to mělo i dobrý efekt, neboť Petřík kvalitně zrychloval hru – např. v jednom okamžiku dostal někde kolem půlky míč, v tom asi ucítil, že to na něj zase jde, tak udělal s míčem pár rychlých kroků a prásk!, jeho dělovka zaduněla na tyč, odrazila se do autu, a Petřík mohl jít střídat.

Zatímco Petřík tlačil v zákulisí, my jsme tlačili soupeře. A byli jsme úspěšní jako Petřík a dotlačili jsme to do brány! Co do estetického hlediska to vskutku nebyl hezký gól – náhodou jsem se procházel kolem brány soupeře, když tu se tam náhle zjevil Jirka a snažil se nějak dopravit míč do sítě (o střele se hovořit nedá), no prostě míč se tam tak nějak motal, až se najednou přimotal ke mně, tak jsem do něj teda kopl (stál jsem v tu chvíli asi metr před brankovou čárou), trefil jsem to sice blbě a balónu trvalo asi vteřinu, než se dokutálel za čáru, ale byl tam! Vyrovnáno, ulevilo se nám psychicky, Petříkovi i fyzicky. Bylo to chvíli před půlí, tak jsme to v klidu dohráli a těšili na druhý poločas.

Během druhé půle se ovšem projevila absence fyzičky našeho týmu, a chvílemi to vypadalo, že na hřišti zevluje banda hejsků, ke kterým občas přiletí mič a který vzápětí pošlou do pryč. Ne že by soupeř byl nějak extrémně běhavý, ale ten jejich běhavý trotl nám dával co proto. Karta se prostě obrátila a teď jsme se bránili spíš my. Občas jsme se tedy odvážili na druhou půlku hřiště, ale moc jsme to nepřeháněli. Což de facto charakterizovalo celou druhou půlku – soupeř útočil a sem tam trefil tyčku nebo něco, což byly jediné vzrušující okamžiky v té době. Tedy kromě jedné „akce“, kdy Martin solidně naremploval obránce soupeře, který, aby udržel rovnováhu, tak rozhodil rukama a nešťastně přitom trefil loktem Fandu do zubů. Vzápětí to vypadalo, že dá do zubů naopak Fanda soupeři. To co následovalo, se snad ani nedá publikovat; tolik kurev pohromadě jsem již dlouho neslyšel! To by mne zajímalo, jestli tak Fanda reaguje i ve škole, když ho rozčílí nějaký jeho žák? Vidím to jako před očima: „Pojď kurva k tabuli ty kreténe!“. Inu, Fanda bude asi drsný pan učitel.

Ale emoce časem vychladly a my jsme si aspoň na chvíli vydechli a sbírali síly, což se nám nakonec vyplatilo! Asi pět minut před koncem totiž přišla hvězdná chvíle, která rozhodla zápas. Soupeř jako vždy bušil do naší neprostupné obrany, která náhle získala míč a hle, náhle brejk tři na jednoho! Po pravé straně se řítí s míčem Tonda, já uprostřed, situaci jistí vlevo Fanda, jediný zmatený obránce neví kam dřív skočit! Tonda stále drží míč, a hle, jde na to psychologicky! Aby zmátl soupeře, namířil si to kamsi k rohovému praporku! Obránce je zcela zoufalý a řeší dilema, jestli má jít po něm, nebo vyčkat, co se bude dít dál. Tu se náhle Tonda obrací a přesnou přihrávkou nachází moji pravačku. Tedy nohu. Tou dobou už je obránce zcela tumpachový, jen tak přede mnou postává a vypadá to, že se psychicky zhroutí.Všichni čekají, že přihraju doleva Fandovi, který by dával de facto do prázdné. Já na to však jdu psychologicky a vší silou narvu míč na vzdálenější tyč. Gól!

Cca pět minut před koncem je tak rozhodnuto, soupeř už se na nic kloudného nezmůže, hvizd rozhodčího končí zápas, všichni jásají, Petřík si zase stihl odběhnout, no prostě happyend!