1. kolo hanspaulky

SK Elet vs. JUDr. Brouk Pytlík 4:2 (2:2)

góly: Hradišťák 2, Petr, Tonda

sestava: kápo, Petr, Petřík, Fanda, Tonda, Martin, Honza, Lukáš, Hradišťák

hřiště: Hanspaulka

První mač nové sezóny se měl odehrát na Hanspaulce, tedy v pekelné nafukovačce, ze které má náš astmatický tým vždy velkou radost. Pročež jsem se dohodl s kápem, že mne vyzvedne autem na Dejvické, bych nemusel potupně šlapat pěšky a mohl šetřit své okončetiny k důležitejší fotbalové práci. Vylezl jsem z metra, postavil se na předem domluvené místo a za cca 15 vteřin kápo dorazil. V tu chvíli jsem pochopil, že taková synchronizace není náhoda a že dnes nemůžeme prohrát!

Ačkoliv kápův vůz vyluzoval po cestě nějaké podivné zvuky (kápovo nejisté „snad dojedem“ mně věru klidu nepřidalo), úspěšně jsme dorazili čtvrt hodiny před zápasem na místo a k našemu nesmírnému údivu už čekali na místě mnozí významní členové našeho týmu. Jinými slovy čtvrt hodiny před výkopem jsme již byli v hratelném počtu! To jsem zažil snad poprvé... Když hráči dodržují disciplínu natolik, že si zkrátí odpolední siestu a přivstanou si na podvečerní zápas, tak je to známka obrovských morálně-volních kvalit! Další znamení, že dnes nemůžeme prohrát!

I začal zápas. Soupeř rozehrál, chvíli si to čutal vzadu, my jako takticky vyzrálé mužstvo jsme se pustili do presinku, to soupeře vylekalo, levý bek poslal pro jistotu přihrávku podél vápna na pravého beka, cestě v míči jsem stál ovšem já, a ačkoliv mne ta soupeřova přihrávka překvapila, tak ještě víc překvapila soupeřova gólmana, který s ústy dokořán zůstal stát na brankové čáře a s údivem pozoroval, jak míč sviští kolem něho do brány. Takový začátek sezóny jsem snad ještě nezažil! Bylo nad slunce jasné, že dnes nemůžeme prohrát!

U soupeřů bylo patrné, že nejsou sehraní, takže vzadu dělali docela kiksy, takže ačkoliv to v prvních pěti minutách vypadalo, že jim dáme desítku, tak skóre zůstávalo furt jen 1:0. Trest přišel záhy, soupeř utěšenou ranou vyrovnal. Přesto mi bylo jasné, že dnes nemůžeme prohrát!

Zvláště poté, co jsme kopali přímák, Peťa se rozběhl, zkušeně narval míč do zdi, která se ještě zkušeněji rozestoupila a ještě pro jistotu tečovala míč přesně k tyčce. 2:1! Tolik gólů v úvodním zápase sezóny jsme nedali, ani nepamatuju! I když toto konstatování bylo možno...ehm, konstatovat i po mém prvním gólů, neboť jarní i podzimní sezónu v roce 2008 jsem vždy zahájili s nulou na střeleckém kontě. Kdo by v tu chvíli pochyboval o našem vítězství?!

Inu, soupeř. Po chvíli totiž jeden z jeho hráčů začal tancovat mezi třemi našimi hráči (i já jsem ho zblízka pozorně sledoval, neboť jeho krokové variace byly pozoruhodné), avšak zničehonic se zastavil, kmitl nohou a zcela nestylově bodlem (no fuj!) napral míč do naší šibenice. No kdo mohl čekat, že si dovolí takový nestylový kop? A tak skončil poločas.

Jelikož počet kyslíkových molekul v nafukovačce se limitně blížil nule, šli jsme se nadýchat ven, avšak dýchali jsme patrně málo, rozhodně méně než soupeř, který na nás do druhé půle vletěl s nevídaným nasazením. My jsme tam jen tak postávali, přinejlepším občas popoběhli, ale nevěřili jsme vlastním očím. Co se děje? Bylo nad slunce jasné, že s takovou dnes můžem klidně prohrát!!! Naštěstí někdo o přestávce sdělil Lukášovi taktický pokyn, že nemá pustit žádný gól, a tak se Luky činil a zmařil mnoho tutovek soupeře (to jste to Lukášovi nemohli říct už před zápasem, že nemá dostat gól?). Pak se hra přeci jen malinko vyrovnala a jako první vlaštovka oznamující šťastný konec se projevil náš kápo, který doběhl zdánlivě do autu mířící míč, lstivě se podél brankové čáry proplížil až k bráně a překonal i gólmana, bohužel však nepřekonal vzdálenější tyč. Bylo však jasné, že soupeřova obrana si koleduje, a taky že jo! Soupeřův hráč č. 3, dement už od pohledu, nás totiž často prasil, z čehož pramenily mnohé standardky. I došlo k dalšímu přímému kopu. Míč jsem si tentokrát vzal já, a šel jsem na to psychologicky a tvářil jsem se, že podobně jako Roberto Carlos či Petr Bartík narvu balón do sítě. Soupeř zpanikařil a své vytřeštěné zraky upíral jen ke mně, ostatních si nevšímal. Zatvářil jsem se drsně, dal si asi dvacetimetrový rozběh, napřáhl jsem....a decentně jsem míč posunul na zcela volného Tondu, který nelenil a narval míč do sítě jako Ronald Koeman blahé paměti. Tesně před přihrávkou jsem měl tedy strach, že to spletu a narvu míč do Tondy, ale dobře to dopadlo. Teď už bylo opět jasné, že dnes nemůžeme prohrát!

Korunu tomu totiž pak nasadil gólman soupeře, na kterého jsem při rozehrávce vystartoval a který si začal s míčem hrát, což ovšem neměl dělat, protože jsem jednou v televizi na mistrovství světa viděl, co udělal můj fotbalový vzor Roger Milla kolumbijskému gólmanovi Higuitovi, načež jsem ho napodobil, sebral gólmanovi míč, dal do prázdné na 4:2 a bylo po zápase! Já jsem vám říkal, že dnes nemůžeme prohrát!

Je tedy pravda, že žádný náš gól nepadl po nějaké divukrásné kombinační akci (ne že bychom žádné neměli, jen nám nebylo přáno), dali jsme dva góly z přímáků a dva po namazání soupeře, ale na to se historie neptá, nejlepší vstup do sezóny za posledních pár sezón je zde!