SK Elet vs. 1. FC Marami 6:1 (4:1)
góly: kápo 3, Hradišťák, Martin, Honza
sestava: kápo, Petr, Petřík, Fanda, Tonda, Martin, Honza, Lukáš, Hradišťák, Bohdan,
hřiště: Hagibor
„Hoši, tak příšerný výkon už od vás nechci v životě vidět!,“ prohlásil během pozápasového hodnocení v přilehlém lokále Martin. Vůbec se mu nedivím! Taková mátožnost postav a celková nemohoucnost se totiž hned tak nevidí! Pokud někdo přihrál někomu do běhu, tak za přihrávkou stejně nikdo neběžel, a pokud běžel, míč nedostihl, přihrávky nakrátko nikdo pořádně nezpracoval, každý tam jen tak postával, koukal, korzoval a přemýšel, kdy už tomu utrpení bude konec. O ohromném nasazení svědčí i fakt, že jen málokdo se vracel na střídačku zpocený, většinou to vypadalo, že si každý během pobytu na hřišti hezky odpočinul. Bylo to peklo. Výsledek nemohl být jasnější – zvítězili jsme 6:1!
Opravdu, jak jsme v posledních sezónách měl neskutečnou smůlu, tak naopak letos nám štěstěna zatím naděluje plnými hrstmi. Jen aby to vydrželo; zatím paradoxně čím hůř hrajeme, tím je lepší výsledek...V tomto zápase nám nahrálo to, že soupeř hrál celý zápas jen se čtyřmi muži poli, zatímco my jem měli čtyři hráče na střídání. Bojím se pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby soupeř hrál v plném počtu, protože zejména ze začátku nám byl víc než důstojným soupeřem.
I když jsme se ujali vedení (kápo využil nedorozumění gólmana a obránce, kteří si dávali přednost, až ji dali kápovi), tak soupeř míče jednoduše nakopával na svého útočníka, který byl jak tank a navíc prý strašně smrděl, tak se ho nikomu nechtělo bránit. Záhy tak bylo vyrovnáno. Hráči na lavičce nevěřili vlastním očím, ti v poli taky ne. Nevěřil tomu zjevně ani gólman soupeře, který byl z toho tak perplex, že poté pozdě zareagoval na nepřesný kápův centr z hlouby naší půlky – ačkoliv to vypadalo, že míč letí někam do pryč, tak najednou si to míč rozmyslel a začal se snášet pod břevno, čehož si gólman všiml na poslední chvíli, nejistě do míče plácl, ten se odrazil někam na čáru a zpět pod břevno, gólman do toho plácl podruhé a vyplácl míč ven, jenže ten už se během toho dostal celým objemem za čáru, vedli jsme tedy 2:1. Hráči na lavičce nevěřili vlastním očím, ti v poli taky ne. Nikdo pak ani nechápal, jak se nám navzdory naší nemohoucnosti podařilo vstřelit další dva slepené góly, které definitivně rozhodli o utkání. Nejdřív Martin s přehledem umístěnou střelou uklidil míč k tyčce, poté jsme předvedli čarokrásnou kombinaci po ose Fanda Šíma – Honza - já, během které mi Honza pustil míč mezi nohama (jen my zasvěcení víme, že všechny ty přihrávky byly dílem náhody, nepovedených přihrádek a podivných odrazů od nerovného povrchu), já jsem měl čas se podívat, kde stojí gólman, a rozhodl jsem se, že to napálím do levého dolního rohu, napřáhl jsem, míč mi amozřejmě odskočil, a já to nešťastně trefil šajtlí do pravého horního rohu. Ještě že jsem to nechtěl rovnou kopnout do pravého horního, protože jak mi to skočilo, tak by míč po mé střele skončil asi v autu... Tím se dostávám k povrchu hřiště. Ten je opravdu luxusní. Hřiště vypadá jak zmenšený model Českomoravské vysočiny, sem tam kopeček, pak zas údolíčko, při prohrávkách po zemi pak nikdy člověk neví, kam míč skočí. Kdyby byl míč ve tvaru krychle, odrážel by se asi podobně předvídatelně. Ale dosti nářků, terén je pro oba soupeře stejný.
Terén ovšem hrál roli i našem pátém gólu, který vstřelil Honza. Po vyšachování celé obrany soupeře dostal Honza přihrávku, po které stál cca půl metru před brankovou čárou (gólman byl v tu dobu úplně někde jinde). Za normálních okolností by Honza jen nastavil pravačku a placírkou míč hladce dopravil do sítě. Ne tak na Hagiboru! Míč během přihrávky samozřejmě párkrát divně odskočil, o Honzu se spíš zastavil a my jsme pak asi dvě předlouhé vteřiny napjatě sledovali, co tam Honza s míčem provádí. Míč se totiž neposedně odrážel tam a zpátky od Honzovi levé a pravé nohy, Honza se zjevně bál udělat jakýkoliv pohyb. No nebudu vás napínat, dobře to dopadlo a po chvíli napětí jedna Honzova okončetina dala konečně příkaz míči, aby se dokutálel do sítě. Poté ještě kápo zkompletoval hattrick, když nedůrazné vyboxování míče vrátil gólmanovi hlavou rovnou do sítě. A bylo po zápase. Naštěstí. Skončil tak zápas plný různých nej – nejvyšší počet hráčů Eletu na střídání, co jsem kdy zažil, nejhorší výkon všech dob, nejkurióznější gól... O tom, že na náš výkon se nedalo dívat, svědčí i to, že v lokále sedící Karol Dobiaš patrně v záchvatu zoufalství nad náma pověsil kopačky na hřebík a dal se na karty.
Žádné komentáře:
Okomentovat