4. kolo hanspaulky

SK Elet vs. 1. TF Motor 4:0 (1:0)

góly: Tonda 2, kápo, Jirka

sestava: kápo, Martin, Tonda, Fanda, Jirka, Lukáš, Petr, Hradišťák

hřiště: Hagibor

Tak jsme po týdnu opět zavítali na Hagiborské dělostřelecké cvičiště. Soupeřem nám byl tentokrát ambiciózní tým 1. TF Motor, v jehož dresu se to hemžilo mnohými cizokrajnými jmény, takže zápas měl punc mezinárodnosti. A na kvalitě hry se to pozitivně projevilo! Zápas kupodivu nepřipomínal klasickou osmiligovou holomajznu, obě mužstva si dokázala přihrát, ba i zpracovat míč, a někdy i vystřelit! Zejména náš výkon se s tím předchozím zápasem nedal srovnat! Navíc hra byla z obou stran velmi férová, což bylo pozoruhodné i z toho hlediska, že rozhodčí se nedostavili a sudího tak zastupoval fanoušek soupeře, který pískal též velmi férově.

Utkání bylo pozoruhodné též střetem zcela odlišných herních strategií. Náš tým kombinoval postupnou rozehrávku s občasnými nákopy, zatímco soupeř se spolehl téměř výhradně na nakopávané míče, což je většinou cesta do pekel. Znám to moc dobře, zejména ze svého dřívějšího působení v hanspaulském týmu Nakamura Nakaši, za který chytal legendární Kouba - jeho odkopy měly úspěšnost (tj. trefily spoluhráče) možná až 10 %! Hráči Motoru měli tuto strategii zmáknutou ovšem na jedničku a skoro každý jejich kop od brány mířil přesně do míst, kde stáli Motoroví útočníci, kteří nejenže dokázali míč zpracovat a dále rozehrát, ale kolikrát rovnou nebezpečně zakončovali. Lukáš už si hodně dlouho takto nezachytal, jako v tomto zápase! Naštěstí naši beci se bránili jako lvi, Lukyn párkrát též přispěl výborným zákrokem, tudíž pro tento zápas jsme panenství naší brány uchránili. Soupeř naštěstí nikoliv.

A začali jsme hezky od podlahy, hned v první minutě jsem házel aut, na který si naběhl kápo a hlavou lízl tyč. Tedy míčem, který hlavičkoval... Zjevně si teprve seřizoval mířídla! Za další minutu se totiž situace opakovala. Hrnul jsem se k míči, že zas hodím aut, když tu slyším, jak Martin řve, ať to hodí Tonda. Jelikož jsem poslušný hoch, tak jsem uposlechl toto zásadní strategické rozhodnutí a šel se motat do vápna. Tonda si to teda hodil, kápo si opět naběhl a tentokrát už hlavičkoval přesněji a rázem jsme vedli 1:0. Je však zcela zřejmé, že hlavní podíl na té brance má Martin svým taktickým pokynem a poté zejména já tím, že jsem se celé akce nezúčastnil.

I počal poté velmi taktický boj. Soupeř nás neustále atakoval svými precizními nákopy, my se snažili odpovídat více či méně zdařilými kombinacemi. V prvních minutách měl soupeř také dvě velmi slušné šance ke skórování, když kopal dva přímáky z hranice vápna, první z nich však svým mužným tělem zlikvidoval Peťa, když se obětavě nechal trefit, druhý přímák soupeř ohleduplně poslal mimo bránu. Tuším, že my jsme trefili snad nějakou tyčku, každopádně poločas skončil 1:0 a my se modlili, abychom v druhé půli vstřelili rychle druhý gól, protože Motoři stále cítili šanci na zvrat.

V druhé půli rozehrával míč soupeř a připravil si hned na rozehrání zajímavý signál, který jsem ovšem vystihl a následnou střelou jsem málem i trefil bránu. Takto svižný úvod pak nastartoval zcela odlišný fotbal v porovnání s první půlí. Taktické šachy byly tatam, hrálo se nahoru dolů (v případě Hagiboru doslova), šance ke skórování byly na obou stranách! Pak však přišla Jirkova velká chvíle! Jiří dostal na pravém křídle přihrávku, kterou si nejenže zpracoval, ale odvážně se s míčem vrhl podél lajny vpřed a poté stejně nečekaně vystřelil a k dovršení Jřího i našeho štěstí míč skončil v bráně! Když jsem chvíli poté zleva vybídl ke skórování Tondu, který osamocen zevloval na hranici soupeřova vápna, bylo definitivně rozhodnuto, protože Tonda měl spoustu času si míč zastavit, zpracovat, podívat se, odpočinout si, a poté ho svojí standardní pumelicí narvat do brány. Povzbuzen tímto poté Tonda ještě několikrát předvedl svoji obávanou střelu a párkrát jsme ho dokonce viděli i sprintovat! Zápas byl definitivně zlomen v náš prospěch, což poté Tonda korunoval svým druhým gólem v zápase, když si tentokrát dobře naběhl na roh a opět propálil míč až do sítě.

Soupeř se pak snažil vstřelit aspoň čestný úspěch, k čemuž neměl chvílemi daleko, ovšem naše obrana odolávala a naopak my tak mohli chodit do brejků do otevřené obrany soupeře. Pár minut před koncem se takto do brejku vydal Peťa a z půli hřiště běžel sám na gólmana, kterého sice chytře obstřelil, žel obstřelil i bránu. V poslední minutě jsem pak šli sami na gólmana dokonce tři (!), gólmana jsme hravě obelstili a k zakončení se dostal Peťa, před kterým zívala prázdná brána, bohužel však zívala málo, takže ji Peťa přestřelil... Začínám se obávat, že Peťa začal trpět tzv. Šímovým syndromem, což je zvláštní choroba, která způsobuje neschopnost vstřelit branku i z té nejvyloženější situace. Zatímco Fanda Šíma je s touto diagnózou již smířený, neboť je u něj zjevně nevyléčitelná, tak u Peti doufejme, že jde jen o ranné stádium, které je ještě léčitelné. Bohužel dnešní medicína nemá jasno v tom, jak tuto těžkou nemoc léčit... Např. ve Švejkovi všechno léčili dvojitým klystýrem, ale nevím, jestli by to Peťovi pomohlo...

3. kolo hanspaulky

SK Elet vs. 1. FC Marami 6:1 (4:1)

góly: kápo 3, Hradišťák, Martin, Honza

sestava: kápo, Petr, Petřík, Fanda, Tonda, Martin, Honza, Lukáš, Hradišťák, Bohdan,

hřiště: Hagibor

„Hoši, tak příšerný výkon už od vás nechci v životě vidět!,“ prohlásil během pozápasového hodnocení v přilehlém lokále Martin. Vůbec se mu nedivím! Taková mátožnost postav a celková nemohoucnost se totiž hned tak nevidí! Pokud někdo přihrál někomu do běhu, tak za přihrávkou stejně nikdo neběžel, a pokud běžel, míč nedostihl, přihrávky nakrátko nikdo pořádně nezpracoval, každý tam jen tak postával, koukal, korzoval a přemýšel, kdy už tomu utrpení bude konec. O ohromném nasazení svědčí i fakt, že jen málokdo se vracel na střídačku zpocený, většinou to vypadalo, že si každý během pobytu na hřišti hezky odpočinul. Bylo to peklo. Výsledek nemohl být jasnější – zvítězili jsme 6:1!

Opravdu, jak jsme v posledních sezónách měl neskutečnou smůlu, tak naopak letos nám štěstěna zatím naděluje plnými hrstmi. Jen aby to vydrželo; zatím paradoxně čím hůř hrajeme, tím je lepší výsledek...V tomto zápase nám nahrálo to, že soupeř hrál celý zápas jen se čtyřmi muži poli, zatímco my jem měli čtyři hráče na střídání. Bojím se pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby soupeř hrál v plném počtu, protože zejména ze začátku nám byl víc než důstojným soupeřem.

I když jsme se ujali vedení (kápo využil nedorozumění gólmana a obránce, kteří si dávali přednost, až ji dali kápovi), tak soupeř míče jednoduše nakopával na svého útočníka, který byl jak tank a navíc prý strašně smrděl, tak se ho nikomu nechtělo bránit. Záhy tak bylo vyrovnáno. Hráči na lavičce nevěřili vlastním očím, ti v poli taky ne. Nevěřil tomu zjevně ani gólman soupeře, který byl z toho tak perplex, že poté pozdě zareagoval na nepřesný kápův centr z hlouby naší půlky – ačkoliv to vypadalo, že míč letí někam do pryč, tak najednou si to míč rozmyslel a začal se snášet pod břevno, čehož si gólman všiml na poslední chvíli, nejistě do míče plácl, ten se odrazil někam na čáru a zpět pod břevno, gólman do toho plácl podruhé a vyplácl míč ven, jenže ten už se během toho dostal celým objemem za čáru, vedli jsme tedy 2:1. Hráči na lavičce nevěřili vlastním očím, ti v poli taky ne. Nikdo pak ani nechápal, jak se nám navzdory naší nemohoucnosti podařilo vstřelit další dva slepené góly, které definitivně rozhodli o utkání. Nejdřív Martin s přehledem umístěnou střelou uklidil míč k tyčce, poté jsme předvedli čarokrásnou kombinaci po ose Fanda Šíma – Honza - já, během které mi Honza pustil míč mezi nohama (jen my zasvěcení víme, že všechny ty přihrávky byly dílem náhody, nepovedených přihrádek a podivných odrazů od nerovného povrchu), já jsem měl čas se podívat, kde stojí gólman, a rozhodl jsem se, že to napálím do levého dolního rohu, napřáhl jsem, míč mi amozřejmě odskočil, a já to nešťastně trefil šajtlí do pravého horního rohu. Ještě že jsem to nechtěl rovnou kopnout do pravého horního, protože jak mi to skočilo, tak by míč po mé střele skončil asi v autu... Tím se dostávám k povrchu hřiště. Ten je opravdu luxusní. Hřiště vypadá jak zmenšený model Českomoravské vysočiny, sem tam kopeček, pak zas údolíčko, při prohrávkách po zemi pak nikdy člověk neví, kam míč skočí. Kdyby byl míč ve tvaru krychle, odrážel by se asi podobně předvídatelně. Ale dosti nářků, terén je pro oba soupeře stejný.

Terén ovšem hrál roli i našem pátém gólu, který vstřelil Honza. Po vyšachování celé obrany soupeře dostal Honza přihrávku, po které stál cca půl metru před brankovou čárou (gólman byl v tu dobu úplně někde jinde). Za normálních okolností by Honza jen nastavil pravačku a placírkou míč hladce dopravil do sítě. Ne tak na Hagiboru! Míč během přihrávky samozřejmě párkrát divně odskočil, o Honzu se spíš zastavil a my jsme pak asi dvě předlouhé vteřiny napjatě sledovali, co tam Honza s míčem provádí. Míč se totiž neposedně odrážel tam a zpátky od Honzovi levé a pravé nohy, Honza se zjevně bál udělat jakýkoliv pohyb. No nebudu vás napínat, dobře to dopadlo a po chvíli napětí jedna Honzova okončetina dala konečně příkaz míči, aby se dokutálel do sítě. Poté ještě kápo zkompletoval hattrick, když nedůrazné vyboxování míče vrátil gólmanovi hlavou rovnou do sítě. A bylo po zápase. Naštěstí. Skončil tak zápas plný různých nej – nejvyšší počet hráčů Eletu na střídání, co jsem kdy zažil, nejhorší výkon všech dob, nejkurióznější gól... O tom, že na náš výkon se nedalo dívat, svědčí i to, že v lokále sedící Karol Dobiaš patrně v záchvatu zoufalství nad náma pověsil kopačky na hřebík a dal se na karty.

2.kolo hanspaulky

SK Elet vs. Klamovská skvadra 3:0 (0:0)

góly: kápo 2, Martin

sestava: kápo, Petr, Petřík, Fanda, Tonda, Martin, Lukáš,

hřiště: Pankrác

Jelikož jsem se zápasu nezúčastnil a protentokrát jsem zůstal pouze u televizních obrazovek, v marné snaze najít kanál, který by vysílal toto utkání, nemohl jsem oblažit velectěné čtenářstvo svými chytrými vízkovsko-luhovými postřehy, pročež byl k sepsání zápisu vyzván významný člen-korespondent našeho týmu, Petr Bartík, kterému tímto děkujeme a přejeme aspoň jeden gól v sezóně. A nyní již jeho referát:

Trošku rekapitulace na úvod neuškodí: nastoupil jsem do SK Eletu v době, kdy se zdálo, že tento tým má už své nejlepší za sebou. Pachtění v 8.lize se asi stěží mohlo rovnat lehkonohému fotbalu, kdy tým kopal v 6. Zdálo by se to logické uvědomíme-li si, že od té památné doby si většina hráčů pořídila zdatné manželky-kuchařky, tím pádem i pár kilo navíc. A některým hráčům už nestačí roztahovat si plíce cigaretkou před zápasem, ale musí užívat sofistikovanější aerosolové inhalátory s účinnější drogou. Přiznejme si, že nejsme stará garda internacionálů, abychom absenci pohybu mohli nahradit profesorskou hrou na jeden dotek doprovázenou opatrným přesouváním se k brance soupeře za chůze. Uvedené věty zavání defétismem, nicméně navzdory našim blahobytným tělům odvykajících si více a více pohybu věřím, že chyba je jinde. Hybnou silou našeho fyzička byla odjakživa naše psýché. Je proto třeba, aby management vytyčil jasný cíl, ke kterému by se celý tým mohl upnout, a tím je postup. Hoši, falešnou skromnost stranou. Kdy jindy navázat na slavnou historii, když ne v 13. sezóně, zvláště když jsme hned v prvním zápase byli pošťouchnuti tak silnou symbolikou, kdy Tonda, hráč s číslem 13, na úvod 13. sezóny vsítil jeden ze svých nemnohých gólů (je tedy pravda, že tento jev dostal vzápětí trhlinu, když jsme zjistili, že náš kapitán, který nám má jít příkladem, si z nepochopitelných důvodů tento gól uzurpoval pro sebe a statistiky tak k Tondově výkonu zůstanou hluché a slepé).

A nyní již k zápasu. Hrálo se na našem „oblíbeném“ Pankráci, kdy jsme častěji spíše dostali na budku, než slavili velkolepá vítězství. Tamní hrozná škvárová hřiště hemžící se terénními nerovnostmi líbivému fotbalu nepřejí. Na druhou stranu se máme zase na co vymlouvat. Přiznám se, že tento zápis píšu s odstupem několika dní, takže vzhledem k mé slabší paměti nečekejte rigorózní popis matche. Spíš jen pár okamžiků, co mě utkvěly v hlavě. Například, že na nás zase chodí davy fanoušků-tentokrát se dav skládal z Fandovi manželky, jeho dvou dítek a Zuzany a jejího potomka. Před natřískanějšími ochozy jsem snad v Eletu ještě nehrál. Proti nám nastoupil tým, který zasel do vlastních řad paniku už před zápasem, když se na svých stránkách probíral našimi impozantními podzimními výkony. Bohužel takto psychicky nahlodaný tým jsme nebyli schopni v první půli rozložit, poněvadž jsme pálili šanci za šancí. V této disciplíně jsem bohužel vynikal já a zdatně mi sekundoval Fanda Šíma. Naštěstí v druhé půli si Kápo vzpomněl, jak zle se zachoval připravše Tondu o jeho gól v minulém zápase, zastyděl se a vsítil 2 krásné góly v rozpětí několika málo minut. A pak když míč zasáhl Martina do jeho pahrbku geniality (který on má na rozdíl od Cimrmana na zádech), od kterého se odrazil do brány, bylo jasné, že body jsou ve správných rukou. Celý kulturně-sportovní zážitek zakončilo torzo našeho týmu v přilehlém výčepu, kde nepředvedlo zdaleka tak povedený výkon jako na hřišti.

Zlatý den světového fotbalu

Středa 8.4.2009 - zlatý den světového fotbalu. Posuďte sami:

FC Barcelona - Bayern Mnichov 4:0
1. FC Slovácko - Baník pyčo Ostrava 1:0
SK Elet - Klamovská skvadra 3:0.

Ať žije fotbal!

1. kolo hanspaulky

SK Elet vs. JUDr. Brouk Pytlík 4:2 (2:2)

góly: Hradišťák 2, Petr, Tonda

sestava: kápo, Petr, Petřík, Fanda, Tonda, Martin, Honza, Lukáš, Hradišťák

hřiště: Hanspaulka

První mač nové sezóny se měl odehrát na Hanspaulce, tedy v pekelné nafukovačce, ze které má náš astmatický tým vždy velkou radost. Pročež jsem se dohodl s kápem, že mne vyzvedne autem na Dejvické, bych nemusel potupně šlapat pěšky a mohl šetřit své okončetiny k důležitejší fotbalové práci. Vylezl jsem z metra, postavil se na předem domluvené místo a za cca 15 vteřin kápo dorazil. V tu chvíli jsem pochopil, že taková synchronizace není náhoda a že dnes nemůžeme prohrát!

Ačkoliv kápův vůz vyluzoval po cestě nějaké podivné zvuky (kápovo nejisté „snad dojedem“ mně věru klidu nepřidalo), úspěšně jsme dorazili čtvrt hodiny před zápasem na místo a k našemu nesmírnému údivu už čekali na místě mnozí významní členové našeho týmu. Jinými slovy čtvrt hodiny před výkopem jsme již byli v hratelném počtu! To jsem zažil snad poprvé... Když hráči dodržují disciplínu natolik, že si zkrátí odpolední siestu a přivstanou si na podvečerní zápas, tak je to známka obrovských morálně-volních kvalit! Další znamení, že dnes nemůžeme prohrát!

I začal zápas. Soupeř rozehrál, chvíli si to čutal vzadu, my jako takticky vyzrálé mužstvo jsme se pustili do presinku, to soupeře vylekalo, levý bek poslal pro jistotu přihrávku podél vápna na pravého beka, cestě v míči jsem stál ovšem já, a ačkoliv mne ta soupeřova přihrávka překvapila, tak ještě víc překvapila soupeřova gólmana, který s ústy dokořán zůstal stát na brankové čáře a s údivem pozoroval, jak míč sviští kolem něho do brány. Takový začátek sezóny jsem snad ještě nezažil! Bylo nad slunce jasné, že dnes nemůžeme prohrát!

U soupeřů bylo patrné, že nejsou sehraní, takže vzadu dělali docela kiksy, takže ačkoliv to v prvních pěti minutách vypadalo, že jim dáme desítku, tak skóre zůstávalo furt jen 1:0. Trest přišel záhy, soupeř utěšenou ranou vyrovnal. Přesto mi bylo jasné, že dnes nemůžeme prohrát!

Zvláště poté, co jsme kopali přímák, Peťa se rozběhl, zkušeně narval míč do zdi, která se ještě zkušeněji rozestoupila a ještě pro jistotu tečovala míč přesně k tyčce. 2:1! Tolik gólů v úvodním zápase sezóny jsme nedali, ani nepamatuju! I když toto konstatování bylo možno...ehm, konstatovat i po mém prvním gólů, neboť jarní i podzimní sezónu v roce 2008 jsem vždy zahájili s nulou na střeleckém kontě. Kdo by v tu chvíli pochyboval o našem vítězství?!

Inu, soupeř. Po chvíli totiž jeden z jeho hráčů začal tancovat mezi třemi našimi hráči (i já jsem ho zblízka pozorně sledoval, neboť jeho krokové variace byly pozoruhodné), avšak zničehonic se zastavil, kmitl nohou a zcela nestylově bodlem (no fuj!) napral míč do naší šibenice. No kdo mohl čekat, že si dovolí takový nestylový kop? A tak skončil poločas.

Jelikož počet kyslíkových molekul v nafukovačce se limitně blížil nule, šli jsme se nadýchat ven, avšak dýchali jsme patrně málo, rozhodně méně než soupeř, který na nás do druhé půle vletěl s nevídaným nasazením. My jsme tam jen tak postávali, přinejlepším občas popoběhli, ale nevěřili jsme vlastním očím. Co se děje? Bylo nad slunce jasné, že s takovou dnes můžem klidně prohrát!!! Naštěstí někdo o přestávce sdělil Lukášovi taktický pokyn, že nemá pustit žádný gól, a tak se Luky činil a zmařil mnoho tutovek soupeře (to jste to Lukášovi nemohli říct už před zápasem, že nemá dostat gól?). Pak se hra přeci jen malinko vyrovnala a jako první vlaštovka oznamující šťastný konec se projevil náš kápo, který doběhl zdánlivě do autu mířící míč, lstivě se podél brankové čáry proplížil až k bráně a překonal i gólmana, bohužel však nepřekonal vzdálenější tyč. Bylo však jasné, že soupeřova obrana si koleduje, a taky že jo! Soupeřův hráč č. 3, dement už od pohledu, nás totiž často prasil, z čehož pramenily mnohé standardky. I došlo k dalšímu přímému kopu. Míč jsem si tentokrát vzal já, a šel jsem na to psychologicky a tvářil jsem se, že podobně jako Roberto Carlos či Petr Bartík narvu balón do sítě. Soupeř zpanikařil a své vytřeštěné zraky upíral jen ke mně, ostatních si nevšímal. Zatvářil jsem se drsně, dal si asi dvacetimetrový rozběh, napřáhl jsem....a decentně jsem míč posunul na zcela volného Tondu, který nelenil a narval míč do sítě jako Ronald Koeman blahé paměti. Tesně před přihrávkou jsem měl tedy strach, že to spletu a narvu míč do Tondy, ale dobře to dopadlo. Teď už bylo opět jasné, že dnes nemůžeme prohrát!

Korunu tomu totiž pak nasadil gólman soupeře, na kterého jsem při rozehrávce vystartoval a který si začal s míčem hrát, což ovšem neměl dělat, protože jsem jednou v televizi na mistrovství světa viděl, co udělal můj fotbalový vzor Roger Milla kolumbijskému gólmanovi Higuitovi, načež jsem ho napodobil, sebral gólmanovi míč, dal do prázdné na 4:2 a bylo po zápase! Já jsem vám říkal, že dnes nemůžeme prohrát!

Je tedy pravda, že žádný náš gól nepadl po nějaké divukrásné kombinační akci (ne že bychom žádné neměli, jen nám nebylo přáno), dali jsme dva góly z přímáků a dva po namazání soupeře, ale na to se historie neptá, nejlepší vstup do sezóny za posledních pár sezón je zde!

JARO 2009 - bude "13" šťastné číslo?

Již 12 sezón usilovně dovádí hráči Eletu na zelených umělých a černých škvárových pažitech, aby lahodili oku diváka svými rozmanitými fotbalovými kousky. Za tu dobu poznali opojnou vůni vítězství, ba i postupů, též však méně opojný smrad porážek, ba i sestupů. Co lze čekat od nové, 13. sezóny? Jen to nejlepší! Ostatně co jiného čekat od týmu s téměř skálopevnou obranou, téměř kreativní zálohou a téměř rychlým útokem? Jedině postup! Již několikrát se to téměř podařilo, mnohdy nám chybělo např. pouhých 8 bodů!

Co lze tedy čekat od 13. sezóny? Lítý boj s každým protivníkem či exhibici Eletu v každém zápase? Či nedejbože exhibici soupeře...? Není se čeho bát! Morální převaha (čím dál větší) je na naší straně, stejně jako (čím dál větší) váhový průměr týmu! Třináctka bude tentokrát šťastná! Ať žije SK Elet!