SK Elet vs. Banzai 3:2 (0:1)
góly: Petr, Martin, kápo
sestava: kápo, Petr, Jirka, Bohdan, Martin, Petřík a já
hřiště: Hrabákova
Poslední letošní zápas sliboval krutý boj, neboť soupeř mohl na rozdíl od nás stále ještě teoreticky pomýšlet na postup. Pár dní před tímto zápasem jim však bylo odebráno 6 bodů za neodpískané zápasy, takže bylo jasné, že půjde z obou stran jen o důstojné dohrání sezóny. Tomu taky odpovídal značný počet přihlášených hráčů na tento mač, neboť každý se těšil zejména na pozápasové hodnocení, které slibovalo mnohé, neb bylo poslední. O to větší údiv vyvolala skutečnost, že nás bylo nakonec jen sedm... Já tedy chápu, že bylo kolem nuly a počasí nám moc nepřálo, ale stejně by se lenoši měli nad sebou zamyslet a odložit své choroby, natržené svaly a porody na vhodnější dobu, nejlépe až po sezóně!
Na samotném začátku zápasu nás přitom bylo dokonce jen šest, neboť Petřík několik desítek minut bloudil kolem Chodova a zjevně hodlal zahájit známou turistickou akci „100 jarních kilometrů“ již nyní. Do brány se postavil Bohdan, neboť Lukáš dostal od vedení klubu volno, aby si mohl užít romantický výlet do Kutné Hory, a my jsme tedy mohli začít. S týmem Banzai jsme se střetli prý již potřetí, předchozí dva zápasy byly vítězné, takže panovala optimistická atmosféra, i když se tedy nedal čekat nášup z posledního kola...
Utkání bylo poměrně vyrovnané, šance se střídaly na obou stranách, jediný, kdo byl vysloveně tragický, byl rozhodčí; občas se trochu zajiskřilo od kopaček, nicméně žádné zákeřnosti se u soupeře neobjevovaly, takže poprvé v životě jsem viděl, že se Bohdan ani jednou během zápasu nerozčílil. Umělka bylo ovšem velmi zvlhlá, takže míče létaly ještě rychleji než normálně, což pro nás, statické techniky, kteří potřebují míč do nohy, a nikoliv do běhu, nebylo to pravé ořechové. Radši jsem ani nepočítal, kolikrát jsem marně stíhal míč, který mi spoluhráči přihráli do běhu... Kluzký a rychlý terén taky zapříčinil první gól v naší síti, když se míč Martinovi svezl po kopačce, soupeř se nezachoval nijak galantně a napálil míč do sítě. Jinak ovšem naše defenzíva pracovala precizně a soupeř se během první půle snad ani nedostal do žádné jiné šance. My tedy taky moc ne...
Druhá půle, to už ovšem bylo jiné kafe! Brzy po přestávce jsme totiž vyrovnali, když po Jirkově rohu Petr jen tak hbitě pošťouchl míč a procedil jej mezi gólmanovi křivé nohy. V té chvíli jsme ožili a byli jsme lepším týmem, jako lavina se řítil jeden útok na bránu soupeře za druhým! No dobře, nebudeme to přehánět, ale šance jsme si vytvářeli (opět zvonili tyčky, v tomto zápase snad třikrát zachránila soupeře tyč či břevno), nicméně gól jsme dali opět ze standardky. Tentokrát jsem se k rohovému „praporku“ postavil já, všiml si, že Martin stojí na vzdálenější tyči úplně sám, tak jsem mu tam načechral míč a Martin z voleje dával do odkryté brány. Měl přitom spoustu času, neboť soupeř se jen uctivě díval. Což se nelze divit, taková hezká akce se jen tak nediví a nepochybuji, že brzy se objeví ve znělce Branek, bodů a vteřin! Dlouho jsme se ovšem neradovali. Nějakým záhadným omylem jsem se totiž dostal do obrany, no a neštěstí bylo na světě. Soupeř se kolem mne obtočil, já jsem ho nestačil ani faulovat, a rázem to bylo 2:2, Bohdan neměl proti přesné a tvrdé střele nárok. Soupeř přitom teprve podruhé za zápas vystřelil na bránu... Ne že by šance jinak neměl, ale buď je řešil úplně blbě, nebo pálil pánubohu do oken. A samozřejmě spousta šancí zlikvidovala obětavá obrana... Každopádně Bohdanovy zákroky se omezili na boxování míče při centrech a dvojí lovení míče ze sítě, jinak na něj nešla jediná střela...
No my soupeři nemusíme nic vyčítat, taky jsme pálili na jeho bránu občas dost nepřesně, ale zato často, protože poslední čtvrthodinu se hrálo nahoru dolů, obě mužstva se nechala trochu vybláznit, takže bylo na co se dívat, jeden a půl fanynky (Zuza a její miminkovské bříško) tak mohlo sledovat vzrušující mač. Jak se ovšem pak Zuza přiznala, spíš sledovala vedlejší zápas, při kterém totiž tekly nervy a jednou se dokonce chytli pod krkem, což uznávám, že bylo divácky atraktivnější než náš pohodový zápas.
Když už to vypadalo, že utkání skončí plichtou, tak jsme s Fandou vyrazili do útoku, Fanda potáhl míč po lajně, dostal se do příšerného uhlu, takže každý čekal, že mi nahraje a já dám gól, to dá rozum, ale Fanda chtěl být slavný, tak vystřelil sám, a ejhle, byl slavný! Minutu před koncem to bylo 3:2, vítězství jsme si zkušené pohlídali taktickým pokynem „zakopávat míče“. Třetí vítězství v řadě! Škoda, že jsme formu chytli až na konci sezóny...
Po zápase samozřejmě musela proběhnout nezbytná pivní regenerace. Lukáš prokázal svoji mravní integritu a dorazil aspoň na toto pozápasové hodnocení, které tentokrát bylo ještě kvalitnější a výživnější než obvykle, nerudný výčepák se musel hbitě otáčet! Po zhodnocení sezóny, kdy jsme se ujistili, že jsme vlastně strašně dobří a jen nepřízní osudu jsme nepostoupili, jsme se ovšem věnovali věcem zcela světským, radili jsme Peťovi, co má koupit přítulkyni za dárek, což po těch pivech šlo velmi snadno, každý byl vtipný a chytrý jak Rádio Jerevan, jen Peťovi jsme toho vlastně moc neporadili, o to víc jsme se ovšem pobavili. A tak to má být, s úsměvem jsme zakončili tuto sezónu, s úsměvem miřme i do té další!
